Hana Truncová – Květiny?

1x

KVĚTINY?

Rostly kolem mne od dětství – na naší zahradě od stromečkových růží až po bílé, hodně vonící visací karafiáty přes kamennou zídku, cibuloviny a také barevných letniček i drobných skalniček. S přibývajícím věkem jsem začínala plnit vázy, stalo se to mojí doménou.

Z výletů jsme si jako děti přinesly barevné luční kvítí, trhaly lupínky kopretin, zdalipak nás miluje, či nikoliv.

Jednoho DNE kolem mne veškeré kvítí zmizelo na dlouho – pohled na květinu povzbuzuje, potěší, dává vnitřní sílu... TO k oné době za zlatou mříží totality, nepatřilo.

Po tehdejším převelikém prostranství ženské věznice v Pardubicích, jsem „cestou“ někde našla květináč s uschlou rostlinou – takový inventář byl na celách přísně zakázán, vzala jsem nález na dílnu, postavila na jakousi skříňku, pravidelně zalévala... Rostlina se mi odměnila malými zelenými lupínky, množstvím bílých hvězdicových květů – byla to campanula, lidově nevěsta.

Oči mých přítelkyň neboli HOLČIČEK kolem, v srdci jásaly, tuto krásu jsme mohly vidět pouze na jedné pracovní směně - poté bílá krása zmizela…

V roce 1957 mi má maminka řekla při návštěvě za mřížemi, kde nebylo možné si podat ani ruce, že náš nevidomý přítel Stanislav, velký muzikant, se bude ženit. Tužku ani papír jsme po celé roky neměly – to jsem získala jedině raportem, mimořádný dopis ke svatbě mi byl povolen.

Při kroužení na vězeňském dvoře jsem v koutku dvora objevila sedmikrásku, tajně pokoutně  utrhla, vylisovala pod slamníkem a přidala do svého blahopřání k svatbě, do otevřeného dopisu pro cenzora, aby svatebčané byli tak odolní jako to kvítí na podzim… vše k adresátům došlo.

Po letech opětovného setkání mi tehdejší nevěsta chtěla ukázat corpus delicti, pošta převázaná mašlí ležela na stole... Hledali jsme... Můj dopis nikde.

Matka ženicha poznala v 50. letech tvrdé výslechy StB (Státní bezpečnost), domnívala se, že jsem posílala gratulaci „načerno“ bez povolení – nedokázala si představit vězeňský režim, kde nebyly ani tužky, ani papír. Můj dopis tajně zničila – měla v sobě nepřekonatelný  STRACH - připravila novodobé dějiny o jeden dokument.

Ihned po návratu domů mne navštívila dobrá „duše“ naší rodiny – její přítelkyně byla vedoucí JEDINÉHO květinářství ve městě, kytky většinou nebyly – pouze pro herečky divadla, pro řečníky červené karafiáty. Nebo z velké protekce - Luisa mi přinesla větvičku bílého šeříku v lednu 1960! V době, kdy jsem neměla zhola nic a vrátila se domů ve vypůjčeném, civilu.

Z tohoto LUXUSU jsem krátce duševně žila...

Jsem pamětnice doby – pamatuji, že se zahradníkům s přísností zakázalo pěstování okrasných květin - půda měla sloužit pouze zelenině...generace vyrůstající v druhé polovině  minulého století postrádaly ve svém mládí dnešní květinářství plná barev i vůní... Kde velice ráda nakupuji.