Hana Truncová – Minulý školní rok a besedy

1x

Školy blízké i vzdálené, základní a také školy střední. Mohla jsem být přítomná hodině dějepisu na moderní ZŠ, kde přednášel velice fundovaný pan učitel novodobé dějiny – následně jsem pokračovala besedou coby pamětnice těchto dějin, spolupráce byla skvělá.

Na jiné, docela mladé ZŠ, která vznikla před několika léty, kam chodí žáci a žákyně z rodin, kde si generace ozkusily dvě totality minulého století a kde se poznává na pozornosti dětí, že mají k vyprávění blízko, že pochází z rodin, kde se předávají paměti, aby se nezapomínalo… Přede mnou v prvních řadách seděly docela malé děti, bystré, zvídavé – po vzájemném loučení některé  za mnou utíkaly, ještě jeden dotaz… Prosím řekněte mi… Byla jsem dojata.

Školní budovy i kantory které během let dobře znám, kde je naše vzájemné shledání radostné, že máme možnost opět se setkat – přede mnou nové, jiné tváře, zajímavé otázky, ty si nechávám na konec besedy. Velice si pochvaluji velkého časového prostoru, často míváme k dispozici celé dopoledne, rozvrh hodin je přizpůsoben velkorysé možnosti – a právě tam je potřeba rozdělit čas úměrně, neplýtvat – měla jsem s sebou velký budík, nenápadně jsme si s Vaškem Machem rozdělili vyprávění.

Jsem velice ráda, že na některých školách se mnou besedovali Blanka Čílová, Růženka Popílková, Marie Ryšavá, Hana Tížková, Ladislav Bartůněk, Stanislav Prokůpek a již zmíněný Václav Mach. Na některých školách jsem besedovala sama, ve vzdálených místech jsem si zajistila nocleh a měla záruku, že nezaspím. O každé besedě mám písemné  záznamy ale i fotografie – lesk v očích mladých posluchačů, jejich upřímný potlesk, to si ukládáme do paměti  a dává sílu pro další besedy. Kde prý bereme energii? Na tuto častou otázku je pouze jedna odpověď: právě v besedování. Za léta co chodím či jezdím na besedy, dovedu ocenit kvality mladých dnešních kantorů s kratší či delší praxí, výuka historie či dějepisu je na moderní bázi, většinou jsou žáci, žákyně, studenti dobře připraveni na tématiku besedy, což nasvědčují jejich otázky s hlubokým citem pro naše rodinné zázemí tehdejších let, zajímají se o naše pocity po návratu domů, skoro bych tvrdila, že našim vyprávěním vzniká pro posluchače vizuální představa tehdejší totality, bez záměru ani možnosti předávat tehdejší všudypřítomný strach.

Velice si cením pozvání vysokoškoláků-doktorandů UK, jeli jsme na tři dny do Vídně na pozvání Českého Centra, mohli jsme besedovat pro studenty jediného českého Gymnázia ve Vídni – večer jsme přednášeli pro dospělé hosty v rámci programu: Rakouské a české ženy oběti komunistického totalitního režimu.

Moje úplně poslední beseda v tomto školním roce byla natolik vzdálená, že jsem cestou nocovala – ne příliš luxusně – spíše mi vše připomínalo soudní vazbu na Pankráci, nepohodlí, zima, hlad – hospoda nablízku nebyla, uvařit čaj nebylo možné, kuchyňka uzamčená – a já šla „v plné polní“ velmi brzy spát. Následný den jsem pookřála v moderní krásné ZŠ, kde jsem byla očekávána od listopadu minulého roku, kde vesnice s městským statutem je v pěkné krajině, počínaje panem ředitelem až po kantory, žákyně a žáci, mi dali sílu i radost, odpovídala jsem na otázky… Jela domů s dobrým pocitem.

Mám prázdniny.

Hana Truncová Johnová, květen 2011