Historie pracovního tábora Nikolaj

3x

Uran začali na Jáchymovsku těžit už Němci za druhé světové války. Využívali přitom válečné zajatce. Po válce těžba pokračovala, tentokrát však pro jaderný program Sovětského svazu. Zpočátku byly při těžbě využívány tisíce německých válečných zajatců. Po roce 1948 se tyto síly nepodařilo nahradit náborem civilních zaměstnanců, přičemž sovětské primitivní těžební metody a nízká produktivita práce si vynucovaly výrazné posílení nasazených pracovních sil. V roce 1949 proto začali být v dolech využíváni vězni, jejichž nasazení brzy dosáhlo vskutku masivních rozměrů.[1] Jen v roce 1949 byly na Jáchymovsku zřízeny vězeňské pracovní tábory Vykmanov, Mariánská, Eliáš, Rovnost a Svornost. Další tábory následovaly. V roce 1954 tak v uranových dolech pracovalo celkem 14 155 vězňů, představujících 70–80 % všech pracovníků těchto dolů.[2] Pro upřesnění dodejme, že nešlo jen o politické vězně, ale také o kriminální a retribuční vězně odsouzené za kolaboraci. Poslední dvě uvedené skupiny byly komunistickým režimem paradoxně považovány za méně nebezpečné než vězni političtí (často příslušníci společenské elity odsouzení za činy, kterých se ve skutečnosti nedopustili) a ve věznicích a táborech se těšili privilegovanému postavení.

Tábor nucené práce (TNP) Nikolaj byl zřízen 1. září 1950.[3] Do těchto táborů byla většina lidí posílána bez soudu, pouze na základě rozhodnutí bezpečnostních komisí při národních výborech, a to až na dva roky.[4] Do TNP mohli být lidé posíláni bez jakéhokoliv vlastního zavinění, stačilo podezření, že činu mohli být schopni. Režim v těchto táborech byl oproti vězeňským táborům jen o něco mírnější.[5]

Původní tábor Nikolaj byl zrušen 15. února 1951. Na pracovní tábor pro vězně byl Nikolaj přeměněn na podzim 1951.[6] Šlo o velký pracovní tábor s tvrdým režimem. Zpočátku v něm výrazně převažovali kriminální a retribuční vězni, z nichž mnozí tvrdě šikanovali malou skupinu vězňů politických, kteří tvořili jen asi 10 % obyvatel tábora. Nejvážnější byla situace od května do srpna 1952, kdy politické vězně kvůli odmítnutí brigádnických závazků se souhlasem velitele tábora Ladislava Schambergera a osvětáře Jaroslava Kvapila („Hnusáka“) terorizovalo „bicí komando“ retribučních a kriminálních vězňů (vedl jej konfident gestapa Břetislav Jeníček). Jak později vzpomínal Svatopluk Kráčmar: „Tyto bojůvky vnikaly na světnice politických vězňů, surově je bili až do bezvědomí, nebo je ukřižovávali na čela dvojitých kavalců.“[7] Zvětšující se skupina politických vězňů se však brzy postavila na odpor. „Dnešní generál Rudolf Pernický nás naučil základy sebeobrany, kam kopnout a čím máznout, každý si pořídil kus kabelu a chodil s ním spát… Skončily pašijové hry, jenže neskončil hlad. Ten se naopak vystupňoval.“[8] Podmínky v táboře se dle vzpomínek pamětníků poněkud zlepšily zejména po smrti J. V. Stalina v roce 1953.

Stejně jako v jiných táborech bylo na Nikolaji nevyhovující ubytování, minimální lékařská péče, hlad a velmi namáhavá a nebezpečná práce. Přesný počet raněných a zemřelých z tohoto tábora se už nikdy nedozvíme. Historik František Bártík dokázal v rámci svého výzkumu identifikovat jedenáct zemřelých (převážně kvůli úrazu během práce na šachtě).[9] Ve skutečnosti jich však muselo být více. Pro přiblížení podmínek panujících v táboře Nikolaj ještě jednou ocitujeme vzpomínku Svatopluka Kráčmara: „Ve věznicích a táborech panoval nepřetržitý hlad. (…) Na táboře Nikolaj odvažovali vězňům i brambory. Velitel tábora (…) pořádal pro kolegy a nadřízené královské hostiny ze zásob určených pro vězně. Jejich účastníci odcházeli s výslužkou. U vězňů převažoval stav hladomoru. Vězni si přivydělávali u civilistů tak, že jim za pecen chleba vyfedrovali rozrážku, nebo navrtali čelbu (pozn. – tedy za ně dělali tu nejtěžší práci). Kdo nesplnil normu, byl posílán zpět na pracoviště, kde byl tak dlouho, dokud normu nesplnil, bez jídla a odpočinku. Pokud se to stalo opakovaně, šel do korekce.“[10]

Ve druhé polovině padesátých let byla těžba na Jáchymovsku postupně utlumována. Tábor Nikolaj byl zrušen jako jeden z posledních k 30. červnu 1958.

Fotogalerie