Památník Pankrác
Památník Pankrác s tzv. Pankráckou sekyrárnou - popravčím místem používaným nacistickou okupační správou za druhé světové války, je jedním ze tří pietních míst nacházejících se nyní v areálu pražské pankrácké věznice. Dalšími jsou popraviště za vězeňskou nemocnicí, kde byla v letech 1948-1954 oběšena většina z 234 politických vězňů odsouzených komunistickým režimem, a popravčí cela v suterénu věznice, používaná až do roku 1989. Prostory památníku zároveň slouží i k dokumentačním a pedagogickým účelům.
Památník je možné navštívit, přístup veřejnosti je však výrazně omezen tím, že se nachází uvnitř plně funkční vazební věznice. Zbylá pietní místa lze navštívit pouze při každoroční připomínce Pražského povstání a obětí nacismu. Proto vám nabízíme alespoň v tomto článku stručnou exkurzi do Památníku Pankrác a jeho historie.
Zřízení sekyrárny
Věznice Praha-Pankrác byla postavena podle projektu architekta Franze Mauruse v letech 1885-1889. Původně nesla název C.k. mužská zemská trestnice v Praze, v roce 1918 věznice pak přešla pod československou správu. Za dvacet let existence první republiky zde bylo popraveno pouze šest osob. V době Protektorátu Čechy a Morava zde okupační správa zřídila vyšetřovací věznici německého soudu a německou policejní věznici gestapa (v části objektu byla i protektorátní česká věznice pro kriminální vězně). Ostrahu areálu zajišťovaly jednotky Waffen-SS.
Na konci roku 1942 německé ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zřízení popraviště v objektu pankrácké věznice. Eskortní oddělení věznice totiž nestíhalo odvážet vězně k popravám na nejbližší popraviště v Drážďanech. Gilotinou při tom bylo v Drážďanech za války popraveno nejméně 825 osob českého původu. Lidé byli k trestu smrti odsuzováni za delikty politické, hospodářské, za odbojovou činnost, ale i za činy kriminální povahy.
V březnu 1943 bylo v přízemí levého podélného traktu (křídlo A) objektu věznice zřízeno oddělení II/A. Zde byli ve 20 celách umístěni odsouzení k trestu smrti. Pro celé oddělení byly zabrány cely č. 29-52. Tři z nich byly upraveny na pankráckou sekyrárnu.
V první cele byla zasedací místnost, kam vězně přivedli k ověření totožnosti a následnému předání katovi (rozsudek mu byl přečten již dříve). Komisi zpravidla tvořil státní návladní, přednosta německé soudní věznice, funkcionář nacistické strany (NSDAP), zapisovatel a lékař. V druhé cele byla popravčí místnost s gilotinou a háky. Třetí místností byla „rakvárna", kam byla těla popravených ukládána předtím, než byla uložena do rakví z nehoblovaných prken a odvezena do strašnického krematoria. Těla popravených zde byla hvězdicovitě pokládána na podlahu kolem kanálku ve středu místnosti a čekalo se, dokud z nich neodtekla krev. Když poté personál louhem čistil zaschlou krev popravených, zůstaly v šedém betonu podlahy dodnes jasně patrné stopy stružek krve.
Mezi 5. dubnem 1943 a 26. dubnem 1945 bylo na Pankráci gilotinou popraveno 1075 osob (z toho 920 mužů a 155 žen) a neznámý počet vězňů židovského původu byl popraven oběšením na traverze s osmi háky, zavěšené na stropu vedle gilotiny. Tito vězni nebyli popraveni gilotinou, protože se nacisté štítili kontaktu s jejich krví, jimi považovanou za nečistou. Popravy v sekyrárně vykonávali dva Němci a tři Češi. Popravčím byl Němec Alois Weiss a jeho německým pomocníkem byl Otto Schweiger. Českými pomocníky byli Jan Kříž, Antonín Nerad a Robert Týfa. Po osvobození od nacismu byli souzeni a potrestáni oběšením jen A. Nerad a R. Týfa, zatímco ostatní uprchli. Počet gilotinou sťatých osob je dnes odvozován od katovské knihy, kterou kat Weiss před svým útěkem nestihl zničit.
Předtím, než nacisté věznici v květnu 1945 opustili, pokusili se zahladit stopy po popravách. Gilotinu v noci na 1. května demontovali a její část svrhli z Karlova mostu do Vltavy. Do popravčí místnosti pak umístili 360 kilogramů výbušniny ekrazitu. Demolici se jim však nepodařilo provést a i gilotinu z řeky později vylovili potápěči. Na základě výslechu německých dozorců byla objevena u čtvrtého mostního pilíře a brzy vrácena na původní místo.
Němci z pankrácké věznice odešli po napjatém několikahodinovém vyjednávání 5. května odpoledne. V oddělení A/II byly osvobozeny 3 ženy a 52 mužů, které Němci již nestihli popravit. Několik stovek dalších vězňů bylo osvobozeno z ostatních prostor věznice (kriminální vězni z protektorátní věznice ovšem propuštěni nebyli). V okolí věznice se však ještě několik dní bojovalo v rámci pražského povstání a klid nastal teprve 9. května 1945.
Popravy za komunismu
Zánik Třetí říše bohužel neznamenal konec poprav politických vězňů v Československu. Po roce 1945 nejprve došlo k národní mstě a po roce 1948 se cílem perzekuce stali skuteční či domnělí nepřátelé komunistického režimu. Z dnes nejčastěji udávaných 234 politických vězňů odsouzených k trestu smrti za komunismu jich byla většina popravena právě v pankrácké věznici v prostoru za budovou vězeňské nemocnice (popraviště fungovalo v letech 1947-1954). V její zadní části byly dva oddělené popravčí dvorky, každý s jednou šibenicí. Mezi zde popravené patřila například politička Milada Horáková, novinář Záviš Kalandra, nadstrážmistr SNB Jan Buchal, právník Oldřich Pecl či Václav Švéda a Zbyněk Janata (oba ze skupiny bratří Mašínů). Na Pankráci bylo popraveno i 11 dřívějších prominentních komunistů odsouzených k trestu smrti v politickém Procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Existence popravišť za vězeňskou nemocnicí byla definitivně potvrzena objevením základů jedné z šibenic v roce 1992. Pod vrstvou zeminy byl objeven vybetonovaný otvor se zbytkem prkna šibenice. Zbytky prkna jsou nyní součástí expozice Památníku Pankrác.
Zřízení památníku
V roce 1965 byl v prostorách sekyrárny zpřístupněn památník, původně věnovaný pouze obětem nacismu. Od 90. let jsou však v jeho expozici, dokumentující vývoj vězeňství a zároveň uchovávající původní nacisty používanou gilotinu, připomínáni i další, dříve zamlčované, oběti bezpráví z dob socialistické diktatury let 1948-1989.
Památník sídlí v několika celách, kde byly drženi odsouzení k trestu smrti a jeho součástí je i trojice místností pankrácké sekyrárny. Jeho součástí je také expozice o historii vězeňství umístěná v prostorách trojice cel. První část se věnuje vězeňství od středověku až po utváření jeho moderní podoby v 18. a 19. století. Dále je zde prezentováno vězeňství prvorepublikové, teror z doby protektorátu za druhé světové války, deformace vězeňství v době socialistické diktatury a pokusy o jeho reformu. Poslední část expozice je mimo jiné věnována tomu, jak bylo vězeňství reformováno po zániku komunistického režimu. Na expozici navazuje pietní síň věnovaná obětem obou totalitních režimů a tři místnosti pankrácké sekyrárny. Památník je výmluvnou svědeckou výpovědí o metodách nacistického i komunistického režimu v Československu a varováním před jakoukoliv formou totality.
Michal Louč
Literatura:
KÝR, Aleš. Pankrácká popraviště z let 1926-1989. Historická penologie. 2006, č. 1.
Stalo se před šedesáti lety. České vězeňství. 2005, č. 3.
KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, č. 1.
KÝR, Aleš. Protektorátní vězeňství se zřetelem na činnost pankrácké věznice. Historická penologie. 2008, č. 1.
KÝR, Aleš. Památník Pankrác, jeho poslání a využívání. Historická penologie. 2003, č. 2.
Fotogalerie
