Bohumil Kulišan

8x

1x

2x

Bohumil Kulišan se narodil 26. září 1929. V září 1949 utekl do Rakouska, kde ho však policista předal Rusům, kteří ho předali československé StB. Následně byl zařazen do většího procesu s „protistátní skupinou" a odsouzen na 14 let za velezradu. Byl vězněn ve věznici Pankrác, Plzeň-Bory a v uranových táborech v Jáchymově. Pracoval mimo jiné v drtírně uranové rudy v tzv. „Věži smrti". Propuštěn byl v roce 1955. Po propuštění byl povolán na vojnu k PTP.

Číslo 08925 – „Muž určený k likvidaci," tím byl Bohumil Kulišan v letech 1950 až 1955, když byl jako dvacetiletý nasazen do uranového lágru v Jáchymově. Vězeňské číslo už nenosí na svých šatech, v mysli však podle jeho slov zůstane nadosmrti.

Rozhovor s Bohumilem Kulišanem

Tazatelka: Andrea Kulišanová (vnučka pana Kulišana)

Co jsi studoval, než tě zavřeli?
Chodil jsem na zemědělskou školu a odpoledne ještě do jazykové školy, to byl takzvaný Ústav moderních řečí. To bylo ještě před komunistickým převratem, v sedmačtyřicátým roce. Než jsem to v roce 1948 dokončil, to už bylo po komunistickém převratu, tak jsem musel jít dělat ruštinu. Tak jsem toho nechal, odešel jsem ze školy. Ovšem nasadili mě, plus ještě další, na uhelnou šachtu do Ostravy. To už bylo po komunistickém převratu. Bylo to v době, kdy jsem ještě studoval. Byli jsme vyhozeni ze školy a posláni na uhelnou šachtu.

Ve tvé složce v NA z května 1949 se píše, že jsi na brigádě v Ostravě pomaloval podobiznu Gottwalda.
Ale v novinách! Na stole. V no-vi-nách, na sto-le! Na stole ležely noviny, tam byl obrázek prezidenta Gottwalda a já, aniž bych si uvědomil, že je to nějakej Gottwald, jsem vzal tužku, nad něčím jsem přemýšlel a přimaloval jsem tam vousy. Tam druhej to uviděl, hnedka volal státní bezpečnost, ti přijeli, sebrali mě, byl jsem čtyři dny ve vazbě v Ostravě a já jsem říkal: „Prosím Vás, co když ten kus novin utrhnu a použiji ho k různým účelům na wc. To není znehodnocení?" Ti mi dali potom návrh na tábor nucených prací, na šest měsíců. Když mě potom stbák tehdejší přišel oznámit odpoledne, abych byl ráno doma, že mě má odvézt do tábora nucených prací, tak jsem nečekal a v noci zmizel. Dneska můžu pomalovat obraz Klause nebo Havla ... (mávne rukou).

Udal tě tedy někdo z brigády v Ostravě?
Ano. Nevím kdo to byl, prostě přišel do té světnice, uviděl ten obraz s namalovanými fousy. Pak šel a oznámil to státní bezpečnosti, ti přijeli a sebrali mě.

V noci jsem odešel z domova, mamince jsem nic neřekl. Ona se musela chránit tím, že řekla, že o tom nic neví, že jsem prostě odešel. Pak jsem se skrýval až do desátýho září, to jsem se schovával po různých známých, kteří mě živili. Po půdách, po stodolách. Až jsme toho desátýho, myslím, že to bylo desátýho, nevím přesně... Šli jsme do Mikulova a pak přes hranice.

Když jsem se pokusil překročit hranice, měl jsem deset dní před dvacátýma narozeninama, deset dní potom – a moje narozeniny, mě převáželi v železech z Mikulova do Olomouce. Dvacátý narozeniny jsem měl svázaný ruce. Hranice jsme se snažili překročit v Mikulově, to byly hranice do Rakouska, tam jsme měli známého zedníka, který nás převedl. Šli jsme asi v deset hodin večer, 10. září roku 1949, chtěli jsme se dostat na vlak a dojet do Vídně, tam ale byla tenkrát ruská zóna, kde byli sověti. Vídeň, stejně jako Berlín, byla rozdělena do čtyř zón – americká, ruská, francouzská a anglická. My jsme se chtěli dostat přes ruskou zónu do té americké. Došli jsme až do městečka Müstelbach. Byli jsme tři a byla to neděle. Když jsme došli na nádraží, zjistili jsme, že spoj nám jede za dvě a půl hodiny, tak jsme se šli podívat do města. Koukali jsme po výkladních skříních, ti mí dva komplicové neuměli německy vůbec, jen já. Během naší procházky městem ke mně přišel rakouský policista a ptal se: „Co tady děláte?" Já jsem mu odpověděl, že jsme tu na návštěvě u tety a on se zeptal: „Kde ta teta bydlí?" Tak mě napadlo, že v každém městě je většinou Nádražní ulice – Bahnhofstrasse. Jeho reakcí byl podezřelý pohled, a pak řekl: „Vy tu žádnou tetu nemáte, nejste první ani poslední, který jsme tady chytli, půjdete s námi na naše rakouské velitelství. Tam se vyspíte, ráno od nás dostanete doklady a můžete jít kam chcete." Tak jsme na té stanici přespali, uklidněni. Ráno nás policista vzal a odvedl nás Rusákům. Ti nás naložili do nákladního vozu spolu s dalšími zajatými, bylo nás tenkrát asi osm nebo deset, a odvezli nás do Mikulova na Státní bezpečnost. Z Mikulova nás během pár dní odvezli do Olomouce na Státní bezpečnost.

A tam jste byli souzeni?
Tam pak přišly tvrdé výslechy – bití, mlácení a tak dále. Pak přišlo sepsání protokolů, ty však byly sepsány tak jak oni chtěli, ne jak my jsme vypovídali, tak jsme je museli podepsat. Kdo je podepsat nechtěl, ten byl vystaven takovému bití, až nakonec stejnak podepsal.

V polovině října nás převezli do Soudní vazby v Olomouci, tam už byl klid. Tak to bylo do poloviny května roku 1950, klid – prostě basa. Pak nás zničehonic vyhnali ven, nasadili pouta a z Olomouce převezli do Prahy na Pankrác. 29. srpna 1950 začal na Pankráci proces. Obžalovaných se nás tam sešlo celkem šestnáct. Do čela takzvané „protistátní skupiny" postavili našeho pana faráře z Rokytnice pátera Františka Petrů, který ani nevěděl všechno co se dělo okolo. Přesto postavili kněze do čela jako zločince, který zorganizoval protistátní skupinu. 30. srpna byl vyhlášen rozsudek. Páter Petrů dostal, jako vedoucí skupiny, trest patnáct let, já jsem byl druhý obžalovaný, dostal jsem čtrnáct let za velezradu, paragraf 1, zákona 231. Velezrada to byla a to proto, že jsme vyrobili protikomunistické letáky a neozbrojení přešli státních hranice.

V čele „letákové akce", kterou zmiňuješ, stál podle spisů jistý František Petrů. Odkud jej znáš?
Páter Petrů byl u nás v Rokytnici farářem od roku 1942. No a tam jsme po tom osmačtyřicátém roce, po tom únorovém převratu, kluci a ministranti bývalí chodívali na faru a tam jsme dělali ty letáky. Většinou to byly pastýřské listy.

Pastýřský list vydává každý biskup jednou za čtvrt roku. I dneska se čte pastýřský list v kostele. Biskup je vlastně pastýř stáda věřících. Tak jednou za čtvrt roku každý biskup nebo arcibiskup vydává pastýřský list. Náš tehdejší pan farář říkával: „Já vás nebudu celým pastýřským listem zdržovat, já vám z toho vytáhnu to podstatné." Ovšem správně by měl číst celý. A to bylo po tom únoru čtyřicet osm, tehdejší kardinál Beran vydával pastýřskej list, kde bylo řečeno, že každý kdo nebude mít třeba oddavky v kostele, pak jeho sňatek je neplatný, komunista automaticky vyloučen z církve a samozřejmě jiné. No a na tyto témata jsme dělali ty letáky, na obranu církve.

A jak jste zhotovovali ty letáky, jak jste je rozmnožovali?
Cyklostyl. Ruční cyklostyl, který měl pan farář, odkud to měl, to já nevím a byla to velmi, velmi drahá záležitost. Tenkrát nebyla žádná elektrická kopírka, klikou se točilo. Nejprve se to napsalo na stroji, pak se to dalo do cyklostylu, namazalo barvou, totiž štětcem ty válce a točilo se klikou. No prosím tě, my jsme tenhle cyklostyl měli v chebském podniku ještě v roce 1990, první elektrická kopírka tu byla tak v roce 1995, za komunistů nic takového neexistovalo.

Jak dlouho už jste letáky rozšiřovali, než na vás přišli?
Bylo to možná rok, půl nebo tři čtvrtě roku, to už si přesně nepamatuji. Rozšiřovalo se to různě. Já jsem se přihlásil za člena do tehdejšího spolku Svaz přátel SSSR, čili svaz přátel sovětského svazu. Tam jsem se tedy přihlásil za člena a šel jsem na sekretariát vypomáhat, udělal jsem ze sebe velkého přítele sovětského svazu. Tam jsem orazítkovával obálky Svazu přátel SSSR a v těch obálkách jsme rozesílali ty takzvané protistátní letáky.

Dalším aspektem bylo, že to bylo po druhé světové válce. Za války by odboj proti fašismu, no a my jsme byli mladí a chtěli jsme taky dělat nějaký odboj a nevěděli jsme sice jak, ale snažili jsme se dělat odboj proti bolševikům, defakto to byli klukoviny a nějaké bůhví co. Něčím takovým bychom v životě nemohli komunismus zbourat takovýma blbostma.

Byli jste si vědomi toho co vás čeká, když vás chytí?
O tom jsme nepřemýšleli. Taky nikdo nevěřil, že to zůstane čtyřicet let, každý věřil, že to bude půl roku nebo rok.

A jak to potom vyšlo najevo?
Potom to prasklo, vždyť nás bylo dvacet. Co neřekl jeden řekl druhej. Bylo moře facek a potom tedy přišli na to, že mi řekli: „A proč se ty vole jeden tady necháš fackovat? Vždyť podívej se co vypověděl tady jeden, druhej a ty se tady necháš fackovat úplně zbytečně, vždyť je to úplně jasný." Ty letáky, které jsme rozšiřovali byly různě venku. Někdo je postrhával a předal policii, nějací komunisti, kteří to předali bezpečnosti. No a ti začali sledovat: Kde jaká možnost je, kdo by to mohl mít na svědomí, a tak dále. Kromě pana faráře a pana Mohampla, který je tam, nás bylo dvacet mladejch kluků a nějaká konspirace neexistovala. Pak jednoho chytli, ten něco řekl, pak chytli druhýho, třetího, čtvrtýho, ...

U výslechu se mě třeba ptal: „Kolik těch letáků bylo?" A já už jsem nevěděl. On nakonec říká: „No jestli jich bylo sto nebo jeden, leták byl a tím to končí."

Do těch protokolů si napsali co oni chtěli, ne to co byla pravda. Musíš myslet, třeba takový Slánský, to byl generální tajemník Komunistické strany, komunista přesvědčený až na půdu a přiznal, že byl americký špión. V životě nic takového nedělal a pověsili ho. Pak v roce padesát tři byli komunisti u konce a nevěděli už jak dál, hospodářská situace byla na nic, tak potřebovali obětního beránka, tak sebrali generálního tajemníka strany a začali říkat: Jo to je on, ten kdo to všechno zavinil a pověsili ho, taková byla tenkrát doba.

V květnu, nebo dubnu 1950, najednou ze soudní vazby v Olomouci nás vyvolali z cely, poněvadž každej jsme byli na jiný cele, ale vyvolali nás všechny a dovezli nás eskortou v poutech na nádraží do Olomouce, nasedli jsme do rychlíku a jeli jsme do Prahy. V Praze vystoupit, na Willsonově nádraží, kousek vedle Wilsonovo nádraží je policie, ještě dneska, když jdu okolo, tak se na to podívám pro tu legrácku, tam nás dali na tu policejní stanici, tam odsud zavolali na Pankrác. Z Pankráce přijelo eskortní auto a odvezli nás, asi v jedenáct hodin večer, na Pankrác. Tam jsme pak v tom srpnu 1950 byli souzeni.

Bylo i na tebe během výslechů použito fyzické násilí?
Taky použili pochopitelně. Nebylo to tak drastický. Jednou vzali nějakou hadici, nebo co to bylo. To jsem neviděl, poněvadž ti zavázali oči ručníkem a nebylo nic vidět, odkud co přiletí. Nejdřív to byly facky, pak mě postavili a tou hadicí mlátili. Nakonec mi řekli, proč se ty vole necháš mlátit, vždyť mi to dávno víme. To ještě byl nějakej dobrák. A byla zapisovatelka, hezká holka, v místnosti a říká: „Ty Franto, mě to rozčiluje, já pustím rádio." Pustila rádio, to když někdo hodně řval. Dávaly se třeba špendlíky pod nehty, to já nezažil, ale mlácení to jo. Vyražený zuby jsem měl, ale to nebylo to nejhorší ještě, mnozí na tom byli ještě horší.

Takový Grebeníček a vyšetřovací metody elektrickým proudem, to bylo hnusný. U nás to nebylo tak závažný, aby museli používat bůhví jaký metody, poněvadž nás bylo dvacet a co neřekl jeden, řekl druhej. Byly ale takový metody, kdy lidi skutečně neudělali nic a oni je přinutili se přiznat já nevím k čemu všemu.

Zkušení kriminalisti co byli, ty komunisti vyházeli a nabrali tam lidi od ponku doslova a řekli: „Ty budeš vyšetřovatelem a dostaneš šarži majora." Ten neměl ahnung o nějaký psychice. Skutečný kriminalista musí, aniž by na někoho šáhnul, vytáhnout z toho člověka všechno. Ale tihle blbci neměli jinou metodu než fyzické násilí. Takové hadici a podobným předmětům, tomu říkali pravdomluv. Dalo se tak třeba slyšet: „Franto, podej mi toho pravdomluva."

Jak to pak vypadalo u soudu?
Vzpomínám si, že k soudu byli přizváni ještě čtyři svědci, ovšem dopadlo to tak, že ze svědků se stali obžalovaní a hned dostali po čtyřech letech. Byli obžalováni, protože soud nabyl přesvědčení, že jste to chtěl udělat, ačkoli jste nic neudělal. K mé osobě bylo u soudu rovněž připomenuto, že jsem chtěl jet pracovat do Ameriky, protože tam mám strýce, který v USA provozuje autodílnu. Soud v tomto případě nabyl přesvědčení, že jsem tam nechtěl jet pracovat, ale že jsem tam chtěl vstoupit do špionážní organizace CIC a vrátit se do země jako špión v amerických službách. Soud tedy nabyl tohoto přesvědčení a prokurátorka rozšířila mou obžalobu z velezrady ještě o špionáž. Takhle se tenkrát soudilo. Po čtyřech dnech nás z Pankráce odvezli na Bory do Plzně, tam jsme byli na přestupní stanici jen asi tři dny a pak nás převezli na Jáchymov.

A ti dva kluci, s kterými jsem překročil hranice?
Jmenují se Vlastimil Čechák a Václav Fejta, jestli kluci ještě žijí, to nevím. Znali jsme se z velkostatku z Rokytnice, kde byl můj otec správcem, Vlasta Čecháč se tam učil zahradníkem, byli jsme přátelé od děctví. Vašek byl zas Vlastův kamarád někde od Brna a ten šel tenkrát také s námi.

Když jsi šel do lágru, tak už jsi neměl tatínka?
Ne. Tatínek byl zabitej. Rusové k nám přišli. 9. května v roce čtyřicet pět, tatínek byl německé národnosti, pocházel ze sudet a byl správcem velkostatku. Někdy ve dvacátých letech vyhodil jednoho zaměstnance poněvadž tam kradl. Ten přišel v tom pětačtyřicátým roce jako partyzán. Jestli jím opravdu byl nebo nebyl? Lidi říkali: „Prosím tě, to nebyl žádnej partyzán, to byl obyčejnej zloděj, ten se za partyzána jen vydával a kde mohl, tak kradl." No a ten tátu sebral do Přerova a tam ho vyhodil z okna, ze druhýho patra. Devátýho přišli Rusy, to bylo dvanáctýho, když se to stalo a úmrtní list má ze čtrnáctýho. Na pohřbu jsme nebyli, nesměli jsme tam, takže nevim.

A do Jáchymova vás pak převezli všechny?
Do Jáchymova jsem odjeli všichni, jenomže každej na jinej tábor.

Na jaký tábor jsi byl do Jáchymova poslán?
Nejdřív jsem byl na Bratrství. V září v roce padesát mě dotáhli na Jáchymov, hned po soudu. To co se dělalo na elku se původně dělalo na Bratrství. V daleko horších podmínkách než to bylo potom na elku. Elko proti tomu byl moderní podnik, na Bratrství to bylo úplně zoufalý.

Moderní podnik?
(smích) Na Bratrství to bylo jednoduchý. Ruděnka byla v takových dřevěných boxech, kolečkem se dovezla, říkalo se tomu drobilka, tam byly dva drtiče. Tam se to s kolečkem vyklopilo a druhej to zas s lopatou naházel do toho velkýho drtiče. Ve velkým drtiči byli dvě desky, které pracovaly tak, že do sebe narážely a tím se to drtilo na menší kousky. Padalo to na zem, tam stál další chlap s lopatou, ten to naházel na síto, co propadlo sítem do kolečka bylo dobrý, to už bylo rozdrcený na malý a odvezl to do vedlejší místnosti kolečkem a tam vysypal na hromadu. Co neprošlo tím sítem šlo zpátky a házelo se zase lopatou do dalšího drtiče. To v elku to šlo alespoň elevátory všechno.

Potom, když to všechno prošlo sítem a bylo to kolečkem odvezené do vedlejší místnosti na hromadu, tak se musela lopatama ta hromada přeházet, aby se promíchala. Takže přeházet, pak zase zpátky a čtyřikrát, tam zpátky, tam zpátky. Pak se to ručně házelo do takových třídiček a tam odsud to pak šlo do takových barelů. V těch barelech se to pak ručně desetikilovýma kladivama utloukalo.

Tak to bylo na Bratrství, když se to tam zrušilo a otevřelo se elko, tak tam jsme na to opravdu koukali, to už bylo opravdu super moderní. Už tam nebyla taková dřina. Tam šel uran do té věže, kde procházel tou soustavou drtičů až to prošlo dole šesti milimetrovým sítem, to si asi dovedeš představit ten prach tam, při tom drcení. To jsme na sebe kolikrát na krok neviděli.

Když tam šla ruděnka, jak se říká, z mokré šachty. Poněvadž většina těch šachet jde dolů ... Když se razí to hloubení dolů, tak třeba v pěti metrech se narazí na vodu, kdežto tady se jelo dolů tři sta, čtyři sta metrů. Tolik pramenů se tou cestou protrhlo a všechna ta voda šla dolů. Proto se ve většině dolů fasovaly fárací obleky, gumový, když to teklo ze stropu. Gumový kalhoty, gumový klobouk a blůzu. Ten klobouk se dal přes helmu a v tom se dělalo. Jediná suchá šachta, kde jsme fárali byla Svornost a tam to příšerně prášilo.

Tam jsem dělal práce všechny možný, od krumpáče a lopaty, až nakonec jsem víčkoval ty barely. To se zadělávalo jako konzervy, to byla mašinka, vzala se páka, barel pod to, objelo se to dokola a tak se to zapertlovalo.

Ten barel měl 35 x 35 cm. Když se tam stloukal smolinec, tak barel o takovéto velikosti měl až 130 kilo. Silná, průměrná, ruda, když byla, tak váha toho jednoho barelu byla tak šedesát až pětašedesát kilo a byla šedá jako kámen, nebylo poznat jestli je to kámen nebo ruda. Smolinec byl blesklej a černej, byl hrozně těžkej, pravej smolinec. Potom byla ještě takzvaná chudá ruda, ta se nezavírala do barelů, ta se vložila volně do vagónu. Jinač každý ten barel musel mít změřenou radioaktivitu, muselo se to zapsat, váha se zapisovala, každý barel měl číslo a partii. To muselo být vyražené na víčku a ještě barvou na barelu. A to se pak odváželo vlakem z Elka. Tam byl dlouhý sklad, dveře jedny vedle druhých, u každých dveří byla sorta uranu. Barely byly tři nad sebou, dávali se tak ručně, nebyl žádný jeřáb. Ten sklad, u každých dveří, to bylo plný, od jednoho konce do druhýho. Probíhalo to tak, že se otevřely dveře, přistavil se nákladní vagón, dveře vagónu proti dveřím skladu, kde se zrovna nakládaly barely. Tam se postavily takový vingl, na ten se barel vždycky naklopil, koplo se do něj do vagónu, tam stáli další dva muklové a ti to tam štosovali. Vždycky šlo čtyřicet vagónů, tomu se říkalo virtuška, to znamená expedice a virtuška byla tak třikrát týdně. Lokomotivu vždycky doprovázela eskorta až do Sovětského svazu. Vagóny se musely řadit tak, aby každém pátej vagón byl s brzdařskou budkou a v každým pátým vagóně seděl stbák, policajt. Ti to doprovázeli až do Černé nad Tisou na ruské hranice, tam se to překládalo, protože Rusáci mají jiný rozchod. To už ale nevím, jestli tam to dělali Rusy nebo naši, tam jsem se nikdy nedostal.

Měli jste při práci s rudou nějakou ochranu proti radioaktivnímu uranu?
Nic, žádnou ochranu. V těch hnědých hadrách, který byly nasáklí tím prachem, tak v tom se taky spalo, ochrana nebyla žádná. Žádná rouška, nic.

Věděli jste, vy muklové o tom, co těžíte za rudu, kam putuje, o tom, že vzniká studená válka?
To jsme věděli, pochopitelně. Byla to ostuda na jednu stranu. Tenkrát v tu dobu každá šachta, jak uhelná v Ostravě tak i třeba v Mostě, měla na věži světelnou rudou hvězdu, červenou. Když ta daná šachta ten den splnila plán, tak večer ta hvězda svítila. Zajímavý bylo, že kde byli političtí vězni, tak denně svítila hvězda., poněvadž šachta splnila plán. Ale kde byli lumpové, zloději a vrazi, tak tam nesvítila hvězda a to je ostuda politických vězňů.

Na Vojně[1] jsem viděla kulturní místnost, kde byl ke čtení Engels a spol., ti proti kterým jste bojovali. Jak jste se psychicky drželi tak říkajíc nad vodou?

Třeba motáky jsme žádný neměli, a když to vezmu zpátky, vždyť my jsme ani pořádně nevěděli, co je ten marxismus. Z naší strany to byla taková klukovina víceméně. Takovej Franta Přesličků, předseda konfederace v Přerově, tomu tenkrát bylo šestnáct let, když ho zabásli. Ovšem pro ty, které zabásli a nebylo jim ještě osmnáct, tak byl zvláštní kriminál v Zámrsku u Chocně, tam byli ti mladistvý a ti měli tak nějak volnější režim, vycházky do města, dovolené. Od nás v té skupině byli tři mladistvý, z toho žije Radek Roubalů a Franta Přesličků.

Mívali jste tajné mše?
Jo, to jo. Ovšem nemysli, že to bylo jako v kostele, kde se sloužil dominus a tak dál. To bylo tak, že se někde potichu modlil a ostatní se modlili potichu s ním.

V lágru pro tebe byla víra jedna z mála věcí, kterou ti nemohli vzít. Posilovalo tě to?
Já bych řekl, že jsem takovej vlažnej katolík. Věřím nevěřím, do kostela chodím nechodím, ale můžu říct, že tu víru mám v sobě. Ale jednou při návštěvě, kdy náhodou v tom výklenku nebyla mříž, tak maminka, když se mnou loučila, tak mě vzala kolem krku a za košili mi hodila malej aluminiovej medailónek Pany Marie, ten mi spad dolů a ten jsem opatroval. Dal jsem si ji potom do plechový tabatěrky a tu jsem měl u sebe v blůze, kterou jsem měl ještě po Němcích, když jsem fárali, tu tabatěrku jsem měl v náprsní kapsičce. Když se odstřelil předek na šachtě, tak na tu forotu napadalo hodně z vrchu a to se muselo zadřevit, to znamená, že se musely postavit stojky. Silný dřevo z každé strany a nahoru. Na to se dávaly ještě prkna, fošny. Mezi těma prknama a tím stropem byla mezera, třeba metr, kdyby to najednou spadlo, tak to prorazí a je katastrofa. Takže musel někdo vlézt nahoru, ti ze spodu mu podávali dřeva a ty dřeva tam naskládat. Vždycky šel dobrovolník, někdo řekl: „Já tam půjdu, já tam vlezu." Druhej mu nahoru svítil a dával pozor a třeba zařval: „Dolů!" To znamenalo okamžitě vylézt. Potom, když se to celé tím dřevem vypakovalo, a když hlína pak klesla, tak už to neprorazila. Já jsem byl jednou takhle nahoře a druhej mi podával dřevo a tak jednou jsem se hluboce nahnul, aby mi podal ten těžký kus dřeva, většinou bylo ještě nasáklé vodou, tam mi z té kapsy tabatěrka vyjela a spadla dolů do vody, do louže. Říkal jsem si: „Tabatěrku čert vzal, ten tabák je stejně pryč, ale tu Panu Marii tam nenechám." Skočil jsem dolů a šmátral v tý vodě a v tom ten vrch tam rachnul. Kdybych byl nahoře, tak jsem byl na maděru. To jsou takový momenty, který se nedají zapomenout. „Bylo to a nebo nebylo"... To je těžko říct.

Jak jste si dobíjeli psychiku, abyste to všechno zvládli a měli sílu do dalších dnů?
Dneska je to těžko vysvětlit a těžko pochopit ... Tenkrát chodili takzvané „latríny", to byly neověřené zprávy, takže se někdy stalo že přišel spoluvězeň a říkal: „Potkal jsem civila, který v Hlasu Ameriky slyšel zprávu, kde říkali, že do vánoc přijedou Američané a komunismus padne." Takové zprávy-latríny nás udržovaly při životě. Pořád jsme věřili, že to co prožíváme nyní nemůže trvat věčně. Věděli jsme, že to není pravda, ale věřili jsme tomu a tato víra nás udržela při životě.

Konkrétní lidé se ti při vzpomínce na lágr vybaví?
To pochopitelně. Veliký vliv na mě měl v lágru páter Tomčík, to byl kněz z mé sousední vesnice od Přerova, ten si však v Jáchymově odseděl daleko víc než já, byl tam až do šedesátého roku. Pak to byl například univerzitní profesor, doktor Pachman a jiní. Většina z nich už dnes nežije, všichni pro mě byli lidé vzácní, kteří dali člověku obrovskou sílu to všechno přežít. Často jsem se dostal do sorty intelektuálů, se kterými bych se v normálním životě nesetkal.

Z elka jsi byl v roce 1953 přesunut na Svatopluk.
Fáral jsem ve Horním Slavkově, a sice na šachtě Barbora a potom na šachtě Svatopluk. Lágr od Svatopluku byl přes silnici a šachta přes silnici proti tomu lágru. Šachta Barbora byla asi o kilometr dál, kde nás vodili. Byl tam postavenej koridor. Oboustanej ostnatej drát, a tím koridorem nás vodili do práce na šachtu Barbora, kolem plotu šli stbáci se samopalama a se psema. Tam jsme museli jít „pětky" a zaháknutý, vždycky byl povel: „Zaháknout!" Za lokty.

Byli ale šachty, třeba na Nikolaji, kde je vodili silnicí, kterou nebylo možný oplotit. Tam se museli chytit za pasy, jeden druhýho. Celej ten balík muklů, opásaných lanem, ti krajní museli lano držet a na konci se to lano spojilo a zamklo zámkem a takhle se chodilo do práce. Tohle to jsem ale nezažil, ale vím o tom, že to bylo na Nikolaji a na Evě, myslím.

Podle jedné knihy spolu s mukli fárali i civilové, kteří na mukli „bonzovali", zažil jsi něco takového?

Mě se to osobně musím říct nestalo, ale vím o těchto případech. Civilové byli většinou mezi nima dobrý, většina civilů tam byla, aby si vydělali těžký peníze. Byli někteří, kteří byli ochotni muklům pomáhat, neznám ale příklad, že by to některej dělal za peníze. Byli tam civilové, který profitovali na vězních, tím že jim třeba dali jídlo nebo cigarety, aby jim napsali svoji práci na ně.

Já jsem třeba jeden čas pracoval v tak zvané úderce, to znamená na překopu, kde jsme plnili plán pomalu na dvě stě procent, a přišli civilové, kteří byli líní, ale chtěli vydělat penízky a donesli nám třeba jídlo, nebo cigarety, to byl úzkej profil za to, že jim necháme část práce napsat na ně, poněvadž oni si za to vydělali pěkný penízky. My jsme tolik peněz zas neměli, i když jsme teoreticky podle zákona měli vydělávat tolik, kolik civilové. Jenomže, strhli nám na ubytování, strhli nám na ošacení, strhli nám na stravu, strhli na ostrahu, takže jsme dostali sem tam pár korun v poukázkách, poněvadž těmi se platilo v kantýně v lágru. K tomu byla taky ještě někdy, za trest, kantýna uzavřená, ale to záleželo na vůli nebo náladě pana náčelníka, jestli nechal nebo nenechal otevřenou kantýnu. Ovšem byly časy, kdy byl příděl čtyřicet cigaret na měsíc. V kantýně byly jinak sem tam nějaký pišingry, chleba někdy, to se ovšem hodně dbalo, aby ten chleba byl starej, aby nebyl čerstvej. Jinak byl příděl 30 dg chleba na den, takže někdy, když byla dobrá nálada, dovezli chleba do té kantýny, kde se mohlo přikoupit nějakej suchej chleba pochopitelně.

Odpovídá podle tebe prostředí lágru film Bumerang[2]?
Ano, ten film tomu plně odpovídá. Například, jak je tam vidět, to bicí komando, to byla parta, poněvadž mezi vězni byli i kriminálníci, kteří donášeli bachařům. No a to když se oni dozvěděli, tak se vzala hadice, ze šachty, naplněná pískem, chytl se někde na lágru, většinou po tmě, večer, přehodil se dekou, takže nevěděl kdo a dostal takovej nářez, že to až hezký nebylo, třeba ho přizabili. No a tím se to bonzování, to udávání prakticky vymítilo, protože se vědělo, co dotyčného čeká. Jenomže kolikrát se přihodilo taky, načež ve filmu upozorňuje opat Tyl, že kolikrát se někdo zmlátil a pak se ukázalo, že byl nevinnej. Nebylo to správný, ale dělalo se to prostě.

A ty sám jsi se účastnil těchto „vnitřních odbojů" v lágru?Ne, neúčastnil. My jsme drželi takovou partu. Já jsem pocházel od Přerova, byl tam třeba poručík Sládek, páter Tomčík, Jura Netočný, nikdo z nich už dnes nežije. A to byli Přerováci, my jsme dřeli při sobě a scházeli jsme se. Později páter Tomčík pochovával moji maminku, když zemřela. On byl snad jediný kněz v republice, kterej měl pilotní diplom. A doma, kousek od Přerova, si postavil letadlo, kterým chtěl odletět přes hranice, jenomže se to vyzradilo a za to ho zavřeli. Ve Vatikánu s ním bylo počítáno jako s pilotem u papeže.

Byl jsi někdy v lágru v korekci?
Byl taky. Přišli si pro mě na šachtu Svatopluk na první patro, první patro bylo padesát metrů pod povrchem. Tam si pro mě přišli fárači, byli stbáci, kteří fárali do šachet a hlídali tam. Tak pro mě jednou přišli, ať se seberu a jdu s nimi na lágr, nevěděl jsem proč. Dovezli mě do lágru a rovnou zavřeli do korekce. Byl jsem tam dva, tři dny, potom přišel stbák a řekl, že se jedná o omyl, že tam byl někdo, kdo se chtěl prostřílet na povrch a utéct. Pak jsem tam byl podruhý, to bylo ještě na elku, kdy jsem se dostal do korekce pro neplnění plánů. No pro neplnění plánů..., šel jsem na noční směně do elektrodílny elektrikáře vyzvat, že je tam porucha na transportéru, v tom šel okolo civilní dozorce a, pochopitelně jsem se tam chvilku bavil s elektrikářem, ten si myslel, že se tam ulejvám z práce a šel a nahlásil mě policajtům a ti mě okamžitě zavřeli do díry, do korekce. No a tam jsem byl asi týden tenkrát.

Pamatuješ si jména nějakých dozorců?
No Píbil, to byl náčelník elka. Myslím, že měl šarži na strážmistra, ovšem to byl dobytek. My jsme jméno nevěděli, to jsem se dověděl až pak někdy v civilu, my jsme mu říkali „Šlachťák", ale snad byl povoláním krejčí. Byl takový menší postavy.

Jeníček, to nebyl strážce tábora, to byl tak zvaný starší tábora, on byl gestapák za války a zavřenej jako válečnej zločinec a ten byl horší než nějaký stbáci. Nosil černou uniformu a byl to opravdový dobytek, měl takový bicí komando. To byli zloději a vrazi a ti ještě chodili do té korekce a s požehnáním bachřů..., protože, proč by si oni špinili ruce, když to mohli nechat jiným?

Jednou při Jáchymovským pekle jsem se náhodou dozvěděl, že Jeníček, někdy po tom, co byl propuštěnej náhodou vypadl z rychlíku. Jestli je to pravda nebo není, to nevím.

Vrátil ses po tom domů, když jsi přišel z lágru?
Vrátil. To bylo tak, já jsem to vůbec nečekal, že půjdu domů, protože z těch čtrnácti let mi to snížili na sedm, snížil to prezident Zápotocký.

A to všem?
Mimo pana faráře. Všem co jsme byli blízko mladistvýmu věku, tak snížil tresty na polovic. K tomu, jakmile byla odpykaná půlka trestu, tak se mohlo žádat o podmínečný propuštění. Čili ze čtrnácti sedm, polovička z toho bylo tři a půl, no a tak jsem už nárok na podmínečný propuštění, takzvaný. Při tom podmínečným propuštění se muselo slíbit, že se bude vše hlásit, takový blbosti.

Tenkrát jsem to nečekal. Poslední asi čtyři měsíce jsem dělal elektrikáře a bylo zvykem, když byla vážná porucha na šachtě a na noc tam byl jen jeden elektrikář, tak mě vzbudili v noci a dali mě na šachtu, většinou bylo zapotřebí udělat nějakou velikou opravu. No a bylo asi jedenáct večer, služba přišla a říká: „Vstávej, máš jít na bránu." Už jsem spal a tak jsem si říkal: „Ále, starej mukl, víš co, jdi do prdele. Kdo si co pokurvil, ať si to zpraví." Za chvilku přišel znova a říká: „Máš jít na bránu a hned!" Tak jsem došel na bránu, tam byl esenbák a říká: „Heleďte, kdo zapojoval dneska ten velkej motor v kompresoru a v něm těch sto osmdesát kilowat"? Říkám: „No já." A on: „Hm, víte, že ten motor shořel? Tak máte sabotáž na krku. Běžte si sbalit věci a jdete do vyšetřovací vazby a znovu k soudu." Tak jsem se zeptal, jestli se tam můžu jít podívat a on mi opáčil: „Co si to dovolujete? Vy nevěříte příslušníku STB? Co? Jděte si sbalit věci a přijďte!" Jakýpak sbalení věcí jsem si řekl? Dvě deky, do toho ešus a hotovo. Tak jsem přišel a on na mě: „Máte sbalíno?" Tak jsem kývl a on: „No já jen abyste to měl sbalíno na ráno, poněvadž ráno máte výstup." Udělal si ze mě srandu. Tak jsem ještě vzbudil kluky, rozloučil se. Měl jsem nějaký svetry, tak ty jsem rozdal a i tepláky. Ráno mě nasadili na náklaďák a odvezli mě. Vedle elka byl ústřední tábor, do dneška je tam věznice, tam mě odvezli a tam jsme museli ještě dva dny něco dělat. Od náčelníka jsem tam ještě dostal přes hubu.

Proč?
Dovedli mě do stbáckých kasáren a museli jsme drhnout podlahu. Já jsem byl ohnutej, drhnu podlahu a najednou: „Vstaňte! Vy nemusíte zdravit? Myslíte, že když jdete domů, tak nebudete zdravit?" Mlásk a dostal jsem přes hubu. Říkal jsem si: „Trhni si nohou blbečku." Asi před pěti lety jsem ho potkal ve Varech u soudu. Jarda Lukeš tam měl soud a ten náčelník tam byl jako svědek.

Potom mě převlíkli do civilu, tam už se dal koupit civil.

Koupit?
Poněvadž nějaký peníze byly vydělaný a dali nám šest set korun na cestu a ostatní, že pošlou poštou, no pár korun, moc toho nebylo. Říkalo se, že dřív vyplatili všechno, ale to hned někteří s kurvama roztočili. Místní štětky totiž už čekali venku. Tak jsem si vzal šest set korun do rychlíku a dojel jsem domů.

Bez toho podmínečnýho propuštění bych měl sedět ještě rok a čtvrt asi.

Po prezidentské milosti jsi tedy na uranu strávil sedm let?
Ne. Z těch sedmi let už jsem měl „odfáranou" polovinu, tím pádem jsem měl možnost podat žádost o podmínečné propuštění, o to jsem také nežádal. Žádala však má rodina, stejně jako rodiny ostatních. Tato žádost byla uznána a já byl v lágru šest let, poslední dva roky jsem fungoval jako elektrikář, ačkoli jsem neměl o elektřině ani tušení, kluci mě tam vzali, abych nemusel tak tvrdě dřít v šachtě jako doposavad.

Na Nový rok, v roce 1955, se nepracovalo, ve službě jsem však jako elektrikář musel být. Na službě jsem potkal důlního technika-civilistu a ten mi povídá: „Sakra, vy jste ještě tady, já myslel, že už jste dávno doma?" Uvařil kávu a optal se mě jak to mám s trestem, tak jsem mu řekl o své žádosti propuštění na podmínku. Propuštění na podmínku uděloval tenkrát krajský prokurátor, pro nás karlovarský. Když jsem důlnímu civilistovi pověděl, kolik let mám již odseděno, že rok mi ještě zbývá tak řekl: „Já jsem soudce z lidu a já se na to podívám." Jestli v tom prsty měl nebo neměl, to já dodneška nevím, 27. ledna 1955 mi přišlo oznámení, že jsem propuštěný, na takzvanou svobodu.

Prostředí lágrů a pracovních táborů bylo popsáno v mnoha knihách, těžko si jej však představit. Jak u tebe probíhalo začlenění se po těch šesti letech do běžného života?
Pamatuji si, že jsem přijel domů, do Rokytnice, nočním rychlíkem ve čtyři hodiny ráno v sobotu, nikdo mě neviděl. Večer byl u nás na vesnici ples, řekl jsem si, že se seberu a na ples půjdu. Pohledy lidí jakoby mluvily samy: „Co tu dělá ten kriminálník mezi námi?" Ani bývalí kamarádi nevěděli, jak se mají zachovat, jestli se ke mně mají hlásit nebo nemají, byla to zvláštní situace a zvláštní pocit.

Do deseti dnů jsem se musel hlásit o práci, byl jsem poslán na strojní traktorovou stanici v Přerově, jako nádeník. Půl roku nato jsem ale narukoval na vojnu, jako černý baron jsem byl poslán do Lázní Kynžvart u Mariánských Lázní na práci do vojenského lesa. Při práci v lese jsem potkal tvou babičku.

[1] Památník Vojna u Příbrami – částečně zrekonstruovaný bývalý tábor Vojna na Příbramsku.
[2] BOČAN, Hynek. Bumerang. Česko, Bontonfilm-Beta. 1997, 97 min, Film o mužích určených k likvidaci v komunistickém uranovém lágru padesátých let.