Hubert Procházka

Dr. Hubert Procházka se narodil 27. prosince 1930 v Brně. Oba rodiče byli lékaři; tatínka však záhy ztratil nešťastnou náhodou. Po gymnáziu nastoupil na začátku 50. let vysokoškolské studium medicíny. Už v roce 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické a aktivně působil v Junáku. Po únoru 1948 se zapojil do tisku a distribuce letáků, pomáhal udržovat písemnou komunikaci mezi pronásledovanými duchovními a obsluhoval rádiové spojení pro agenty CIC. V 21 letech byl zatčen a odsouzen k 11 letům vězení za velezradu a špionáž. Pracoval na třídírně uranu v Jáchymově a v tamější vězeňské nemocnici. Ve vazbě přišel o několik zubů, ohluchl na levé ucho, nakazil se žloutenkou a onemocněl rakovinou kůže. Koncem roku 1958 byl propuštěn na svobodu.


Jak životem projít se vztyčenou hlavou? Žít tak, abych nikomu neubližoval."


Rozhovor s Hubertem Procházkou

Tazatel: Tomáš Bouška


Vzpomněl byste si na své dětství, rodiče a své mládí?
Narodil jsem se v Brně 27. prosince 1930 v rodině profesora psychiatrie, který se jmenoval stejně jako já, Hubert Procházka. Maminka byla také lékařka, v té době v domácnosti. Mám o dva a půl roku mladší sestru, ta je lékařkou v Praze na histochemii. Otce mi zastřelil blázen v pětatřicátém roce na Zelném trhu v Brně. Maminka byla Češka, tak jsme se odstěhovali do Hradce Králové, kde jsme bydleli do roku 1946. Potom byla maminka šéflékařka v Janských Lázních, v těch radioaktivních, takže do února 1948 jsme bydleli tam. Po únoru 1948 ji ministerstvo zdravotnictví okamžitě propustilo a skoro dva roky byla bez práce. Potom začala pracovat v rehabilitačním oddělení v pardubické nemocnici. Po tuto dobu jsme bydleli v rodinném domě v Heřmanově Městci, který založil dědeček a který se později celý přestavěl.

Jak jste prožívali druhou světovou válku, když jste neměli tatínka?
Maminka měla normální lékařskou praxi jako neurolog, takže jsme válku přežili celkem dobře. Studoval jsem normálních pět tříd obecné školy, klasicky ještě bez reforem, a pak osmileté klasické gymnázium, které jsem ale o rok musel odložit. Jsem totiž rozený v prosinci, proto jsem šel o půl roku dříve do školy. Poté jsem po obecné škole rok ztratil, na začátku okupace Němci jednali v duchu Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei a považovali mě za příslušníka buržoazie, takže jsem na gymnázium nebyl přijat. Za rok se to zase změnilo, tehdy to bylo každou chvíli jinak. V té době jsem vlastně k tomu půl roku, co jsem získal, ještě zase půl roku ztratil. Maturoval jsem až v padesátém roce a šel jsem nejdříve na rok na medicínu do Hradce, pak tam ale začali strašit, že z lékařské fakulty udělají vojenskou akademii, a proto jsem přešel do Prahy.

Máte nějaké zvláštní vzpomínky na únor 1948, nebo jste se v tu dobu nijak politicky neangažoval?
Byl jsem členem Národní socialistické mládeže a funkcionářem Junáku. Ve Skautu jsem vyrůstal od sedmi let. Byl jsem u vodních skautů, ale v sedmačtyřicátém roce jsem ze skautování vypadl, protože jsme se odstěhovali z Hradce. Přestěhováním do Janských Lázní se omezil kontakt, v pohraničí skautská tradice nebyla. Maminka nebyla členkou žádné politické strany, ale více či méně spolupracovala s lidovou stranou. Pořádala pro ně zdravotní přednášky o různých oborech, hlavně o rehabilitaci a o dětské obrně. Tímto se dá říci, že více či méně politicky činná byla.

Jak jste se k národní socialistické straně dostal? Bylo to vaše rozhodnutí?
To bylo vyloženě moje rozhodnutí, protože jinak u nás celá rodina byla velmi křesťansky založená a tedy lidovecká. Já jsem zvolil národní socialisty, protože jsem je považoval za nejvíce pravicovou stranu, která tehdy vůbec existovala.

V kterém roce jste vstupoval?
V šestačtyřicátém roce. Z Hradce jsme se stěhovali v polovině šestačtyřicátého roku, protože maminka byla přes půl roku ve Spojených státech na studijní cestě kvůli dětské obrně. Dostala stipendium od amerického Červeného kříže, od Rooseveltovy nadace – Roosevelt byl také obrnář. Ten vlastně také fungoval na vozíku. Tak jsme byli v Heřmanově Městci zhruba rok, co ona byla venku. Odjížděla v říjnu a vracela se na Velikonoce, takže to byl skoro celý školní rok. Má sestra i já jsme potom museli školy střídat, kvintu jsem chodil v Chrudimi, to bylo kolem toho šestačtyřicátého roku, půl sexty do osmačtyřicátého roku v Trutnově a zbytek do maturity potom zase zpátky v Chrudimi. To tehdy jinak nešlo.

Jak byste definoval svoji odbojovou činnost, byl jste si vůbec vědom nějaké protistátní činnosti?
Ano, pochopitelně. Začali jsme vydáváním letáků a kromě toho jsem postupně navázal kontakt se dvěma agenty Eliášem a Marcalem. Ti byli přímo napojení na CIC, protože Milan (Bohumil) Eliáš měl strýčka v americké armádě, který sloužil v Německu. Takže měli přímý kontakt a já jsem přitom v době nouze fungoval jako pomocný radista. Kromě toho jsem v podstatě ještě pomáhal, vzhledem k našim rodinným lidoveckým vztahům, různým mnišským řádům ve vzájemném kontaktu formou dopisů, když potřebovaly vzájemně komunikovat, takže jsem občas objížděl na motocyklu kláštery. Tuto službu organizoval želivský opat Vít Tajovský. O pomoc mne požádal heřmanoměstecký děkan pan František Kolář. Byl jsem pro ně spolehlivý, protože nejstarší sestra maminky byla zástupkyní velebné matky u Školských sester a ty se tehdy začátkem války s vedením řádu odstěhovaly do Říma a Tajovského maminka za války léčila a zachránila před nasazením do Říše. Ty informace byly aktuální hlavně ze začátku v devětačtyřicátém roce. Potom mnichy stejně začali zatýkat jednoho po druhém nebo valnou část z nich, takže už mne tolik nepotřebovali, ale v tom začátku to bylo dobré. To jsme dělali asi tři takové cesty. Tu první společně s p. Kolářem, který měl také motocykl, a dvě už potom jsem jel sám, protože to bylo méně nápadné. To na mě naštěstí všechno neprasklo, jen ty letáky.

Kdy jste jim začal pomáhat a kdy jste začali tisknout letáky?
Tak od devětačtyřicátého roku. Tehdy byla celkově úplně jiná situace, protože až do sletu se tady atmosféra mnoho nezměnila, ještě všesokolský slet v osmačtyřicátém roce byl zaměřen zcela protikomunisticky. Teprve potom začal režim přituhovat, jenomže obecně se věřilo, že to nemůže dlouho trvat a že to brzo praskne. Postupně došlo k omezení svobodných informací ze strany tehdejších médií, takže jsme měli zájem na tom, abychom informovali lidi o věcech pravdivě, ať už se to týkalo mezinárodních událostí, nebo domácích událostí. Náklad byl asi sto až dvě stě výtisků. Byly úplně jiné podmínky na rozmnožování, v té době byl použitelný jedině cyklostyl, takže se vše muselo psát na blány a z nich rozmnožovat. Nebylo zdaleka jednoduché ten větší počet výtisků nějak dát dohromady. A protože se to dělalo ve východních Čechách, tak centrum bylo v Heřmanově Městci. Tam většina lidí z naší skupiny nějakým způsobem patřila.

Jak často jste letáky distribuovali a kdo je psal?
Zhruba jednou za dva měsíce, v průměru. Ty termíny nebyly pevné pochopitelně, protože když se něčeho semlelo víc, tak se to komentovalo pochopitelně co nejdříve, dokud to bylo aktuální. Obsah jsme určovali po dohodě, každý připravil nějaký příspěvek a pak se to redakčním způsobem dalo dohromady. Rozdávali jsme to samozřejmě neoficiálně a potajmu, dávali jsme to lidem do schránek.

Vzpomenete si na jména kolegů, kteří s vámi pomáhali psát a distribuovat letáky a následně byli souzeni?
Pochopitelně. Byli to hoši, kteří v té době chodili do gymnázia, resp. do vyšších škol v Chrudimi, nebo je těsně opustili, protože věkový rozdíl mezi námi nebyl velký. Ve vyšetřovací vazbě k nám byli přiřazeni další lidé, kteří třeba byli starší, ale to gró, které vycházelo z Heřmanova Městce, bylo plus minus dva roky. Byli to zejména Mirek Kabeláč, Milan Netušil, Josef Řehák, Vláďa Doležal, Václav Rychnovský, Libor Choutka... Já jsem v průběhu doby kromě vydávání tiskovin navázal kontakty se dvěma agenty, Eliášem a Marcalem, a jim jsme dodávali nějaké špionážní informace, které se týkaly především pardubického letiště. To bylo odjaktěživa vojenské letiště, tak o to tam byl eminentní zájem, a další, co jsme uznali za vhodné. Oni měli samozřejmě svého vlastního radistu i svou vysílačku, jenomže zaprvé chtěli mít rezervu a zadruhé občas nefungovala. Měli s tím potíže.

Jak jste dostal kontakty na ty dva agenty?
Prostřednictvím jednoho spolužáka (B. Capouška), také z naší skupiny, který mne kontaktoval s maminčiným pacientem Zdeňkem Duškem, funkcionářem národních socialistů. Spolu jsme se domluvili o vysílačce. Naštěstí to nikdo jiný nevěděl, takže to neprasklo. StB mne měla na indexu, protože jsem měl oficiálně do devětačtyřicátého roku vysílačku jako amatér vysílač, pak mi licenci odebrali. Řada přijímačů mi zůstala, samozřejmě ne vysílačky, to jsem si netroufl. Ta, co jsem měl pro tento účel, byla zazděná v našem domě v komíně v Městci, poněvadž jsem vysílal jenom v případě nouze. Agenti měli svého radistu, ale občas byla potřeba kontrola, tak nejvýš jednou za měsíc, nebo když měli problémy s jejich vysílačkou. Když ta nefungovala, tak jsem musel zaskočit já. Bylo nám devatenáct, dvacet. Týden po jedenadvacátých narozeninách mě zatkli.

Jak k tomu došlo?
Z Hradce, kde jsem studoval první rok medicíny, jsem jezdil do Heřmanova Městce takřka každý týden domů. Když jsem byl později v Praze, tak už to tak jednoduché nebylo, takže jsem se stýkal jen s těmi spolužáky, kteří v té době také studovali v Praze. Setkávali jsme se spíše náhodně, že jsme se domluvili, že se někde sejdeme nebo někam půjdeme. Já jsem čirou náhodou, a to jsem měl asi velké štěstí, před Vánocemi potkal spolužáka na stanici tramvaje na Václaváku, když jsem jel večer domů. Ten mi řekl, že tyto hochy, se kterými jsem potom byl souzen, asi před dvěma, třemi dny pozatýkali. Dojel jsem domů a StB pro mě večer přišla, takže jsem měl štěstí, že jsem na to byl více či méně psychicky připraven a že jsem měl možnost doma okamžitě zlikvidovat velkou část věcí. Dělal jsem to od jara 1949 až do poloviny 1951, než jsem šel do Prahy. Takže asi dva roky, možná o něco víc.

Byl jste si vědom nějakého sledování, měl jste pocit, že na vás někoho nasadili?
Já jsem navíc jezdil motocyklové soutěže. V padesátém roce jsem byl nominovaný na Šestidenní, která byla v Anglii. Účast však byla odvolána. V jednapadesátém roce se ta nominace opakovala, a najednou mně oznámili, že nepojedu. To bylo na podzim, Šestidenní se vždycky jezdí v září nebo říjnu. A oni někdy koncem srpna, začátkem září zatkli ty dva naše agenty. Pravděpodobně, aniž by prasklo to s tou vysílačkou, nějaké podezření museli už mít, protože jiný důvod jsem si po zatčení nedovedl představit.

To byl pro vás signál.
Jenže já jsem ho nevzal bohužel moc vážně. Kdybych ho byl býval vzal vážně, tak ještě v té době se snad dalo jít přes hranice, tak bych tady byl býval nezůstal. Nic jiného by mi nezbývalo. Byla by to jediná varianta.

Kdy vás tedy zatkli a jak zatčení probíhalo?
Čtvrtého ledna 1952. Před Vánocemi mě vyslýchali v Bartolomějské celou noc. Ráno mě pustili, tak jsem nezaváhal, sedl na motorku a jel rovnou do Heřmanova Městce zlikvidovat vysílačku. Kdyby se mi to nepovedlo, tak to asi špatně dopadlo i pro celou rodinu, protože to bylo v rodinném baráku. To se mi povedlo zlikvidovat a 4. ledna mě definitivně zatkli večer na Karláku v Praze, když jsem šel z ústavu. Odvezli mě do Bartolomějské. Tam mě nechali čtyři dny, po výslechu samozřejmě. Byl jsem však v takovém stavu, že by mě asi těžko mohli hned někam převážet. Potom mne převezli do Pardubic. Celou naši skupinu totiž vyšetřovali v Pardubicích na Státní bezpečnosti. V Bartolomějské jsem byl vyslechnutý. Já jsem samozřejmě všechno zapřel, nebo takřka všechno jsem zapřel. Jenom jsem připustil nějakou souvislost s těmi lidmi a byla mi nabídnuta spolupráce. To bylo pro mě nepřijatelné, nicméně jsem se s nimi nějak domluvil, že si to jako rozmyslím. Při tom druhém výslechu už nebylo co rozmýšlet a musel jsem natvrdo říct, a dokonce podepsat na kus papíru prohlášení, že nehodlám spolupracovat se Státní bezpečností. Tím věci dostaly určitý směr. Nejdřív se mě samozřejmě snažili přesvědčovat, protože oni tehdy potřebovali nějaké spolupracovníky, a speciálně měli zájem o lidi, kteří znali nějaké cizí jazyky. Já jsem v té době mluvil už velmi dobře anglicky a německy, takže jsem pro ně byl asi i z tohoto důvodu dost atraktivní osoba. Jenže jsme se nedomluvili (smích). Potom následovala velká bouřka, já jsem na první ránu pochopitelně odpověděl. Znal jsem trochu džiu-džitsu a dokonce jsem krátký čas také boxoval, ale to pak už nehrálo roli. Přestalo to být tři ku jedné a kolik se jich tam sešlo postupně, to nemám potuchy. Strašným způsobem mě zrychtovali, stálo mě to tři zuby a jedno ucho. Dodneška takřka neslyším na levé ucho.

Kde to v Bartolomějské probíhalo?
V nějaké vyšetřovně, ale kde to bylo, nevím, protože oni mě tam všude vodili se zavázanýma očima, a když neznáte tu budovu, tak se nedokážete orientovat, nemáte šanci. To jsme chodili nahoru po schodech, dolů po schodech, pak mě třikrát zatočili a zase mě vedli někam jinam. Jaký to mělo smysl, nevím, asi pravděpodobně spíš šlo o to mě nějak deprimovat, protože mě mohli vyslýchat kdekoliv, vždyť to bylo úplně jedno. Že jsem tam a že mě vyslýchají, jsem věděl, tak proč u toho dělali tyhle opičky, to tedy nevím. To mě jasné nebylo a nijak mě to taky nedeprimovalo pochopitelně.

Ošetřoval vás někdo?
Ne. Nikdo, celou vyšetřovačku, ani v Pardubicích. Tam snad ani doktora neměli.

Byl jste v Bartolomějské na cele sám, nebo jste tam byl s někým?
Tam jsem byl nejdříve dva dny sám, ale před eskortou, než mě vezli do Pardubic, tak mě dali na eskortku, tam jsme byli asi tři nebo čtyři. Já ty lidi ale sotva viděl, večer mě tam hodili, ráno mě sebrali, takže to vůbec nevím.

Jak na vás to bití působilo, jak jste si to v tu dobu vysvětloval?
Člověk měl nějaké informace o tom, jak vyšetřovali Němci, to jsme věděli. A že tihle nejsou ani lepší, ani horší, to jsme také věděli. Tak mě to osobně nijak zvlášť nepřekvapilo.

Co z vás, že to tak řeknu, vymlátili a co je zajímalo nejvíc?
Celkem, i včetně životopisu, necelé tři stránky protokolu. Za takřka pět měsíců. Já jsem tedy na sebe nic neřekl a co se dalo zatlouct, jsem samozřejmě zatloukl. Co se dozvěděli od ostatních a to, z čeho mě usvědčili, ale to bylo všechno – v podstatě jen rozvoz letáků. U mě konkrétně je nejvíce zajímala vysílačka a rádiové spojení. Protože já jsem byl amatér vysílač do devětačtyřicátého roku, oficiálně jsem měl svou amatérskou vysílačku. V devětačtyřicátém roce mně vysílat zakázali, odebrali mi licenci, tak jsem oficiální vysílačku musel zrušit, což jsem udělal. Ale měl jsem postavenou další vysílačku, kterou jsem měl doma v krbovém komíně. Tam se netopilo a tu tedy naštěstí nenašli. Po prvním výslechu jsem okamžitě jel z Prahy do Městce a tuto jsem zlikvidoval, protože jinak bych uvedl do potíží celou rodinu. To jsem si nemohl dovolit.

Jak skončili ti dva agenti, co se s nimi stalo?
Oni párkrát přešli, pak je samozřejmě chytli. Ale u toho vyšetřování, naštěstí, to s námi do souvislosti nedávali. On to právě ten Zdeněk Dušků nepustil dál. Což byla výhoda a ti ostatní z naší skupiny do toho nebyli zainteresovaní.

Po čtyřech dnech v té Bartolomějské vás tedy vezli do Pardubic. Co tam se dělo?
Tam už byly normální výslechy. Tam jsem byl tři měsíce na samotce, ta byla také otřesná. Měla čtyři malá okénka, ani jedno se nedalo zavřít a netěsnilo a bylo to v lednu. Topilo se tam jednu hodinu denně. Slovem a písmem, jednu hodinu denně. Katastrofa.

Jaká tam byla strava?
Dvě, tři brambory na dně ešusu bez čehokoliv, my jsme říkali jednou s kmínem – jednou bez kmínu. Ani osolené nebyly a k tomu trochu nějaké vodnaté polévky a ráno melta.

Z vaší skupiny jste během pardubické vyšetřovací vazby nikoho nepoznal, neseděli jste dohromady?
Já jsem byl celou dobu vyšetřovačky pořád na samotce. Viděl jsem jen jednoho, toho mně ukázali, řekli: „Znáte se?" Oba jsme odpověděli „Známe." Tak čelem vzad a hotovo. Konfrontace tímto skončila, bůh ví, jaký měla účel? Pak nás odvezli do věznice v Chrudimi a tam jsme čekali na soud, poněvadž jsme měli veřejný soud v Heřmanově Městci v sokolovně. Ovšem veřejný v uvozovkách, nemohl tam, kdo by chtěl. Oni si vybrali a navozili tam autobusy zasloužilé funkcionáře a dělníky a já nevím koho ještě a snažili se tam z toho udělat velký cirkus. Tři dny to trvalo, to byla atrakce. To bylo těsně po dvacátém červnu. Vozili tam autobusem zasloužilé úderníky a partajníky a předváděli nás tam jak dravou zvěř.

Jak ten třídenní soud probíhal?
Oni požadovali, aby člověk papouškoval to, co měl napsané v protokolech. Mně to samozřejmě nedalo, tak jsem si dovolil začít se hádat s panem předsedou soudu o komunistické ideologii. Největší legrace byla, že oni tu naši diskuzi vysílali městským rozhlasem, prý dost dlouho, než jim to došlo. Rozsudek zněl jedenáct let. Za velezradu a špionáž.

A vaši kolegové?
U nás byl největší trest patnáct let, Mirek Kabeláč. Udělali ho vedoucím naší skupiny. On byl sice starší než my, asi o dva roky, ale to oni si to stejně seřadili, jak se jim to hodilo. Pak tam přivlekli jako svědky agenta Milana Eliáše a Duška. To jsem dostal podruhé strach, poněvadž to byl ten, který mi dodával zprávy pro vysílačku. Ale on nic neprozradil!

Jak se váš proces jmenoval, byla vaše skupina nějak nazvaná a kolik vás bylo?
Skautský odboj Beneš – podle prezidenta Beneše[1]. Měla zkratku SOB. Bylo nás asi čtrnáct, patnáct. Pochytali všechny. Nejmenší tresty tam byly, myslím, dva nebo tři roky. Nikomu se nepodařilo utéct.

Pamatujete si jména soudců nebo prokurátora?
Soudce byl maďarský žid Roth, on se po válce nechal překřtít na Rudého, a hlavně prokurátor byl Čížek. Bylo to nóbl obsazené, to byli velcí darebáci, jeden i druhý. Takový odstrašující monstrproces. V tom kraji nic moc nebylo, takže se jim to hodilo. Proto to také bylo na tři dny.

Co vám proběhlo hlavou, když jste slyšel rozsudek u soudu?
To jsme samozřejmě nebrali vážně, v té době. To jsme ještě byli hloupí.

Kam vás vezli po soudu?
Po soudu nás nechali v chrudimské věznici, pak nás vozili stavět Křižanovickou přehradu krátkou dobu přes léto, tam jsme byli asi tři neděle. Ta se stavěla začátkem těch padesátých let. Pak nás stáhli zpět do věznice. To jim došlo, že v tom lágru u přehrady byli samí měsíčkáři[2], to byli převážně zemědělci, kteří nesplnili dodávky. Moc hlídané to také nebylo, jenže nám nedošlo, že bychom odtamtud mohli zkusit utéct. Ale upřímně řečeno, ani jsme neměli kam nebo kudy, protože všechny naše únikové cesty, které byly nějak připravené, mezitím padly a ono už jít v polovině dvaapadesátého roku natvrdo bylo příliš riskantní. To se dost dobře nedalo. To bylo odsouzené k zániku od samého začátku. V polovině srpna nás převezli na Jáchymov, na ústřeďák na Bratrství. To byl Ústřední tábor v Jáchymově, u šachty Bratrství, kde byly dva lágry, jednak normálně lágr, ze kterého se fáralo na šachtu Bratrství, a část byla oddělená a sloužila jako ústřeďák. Tam jsme byli tři nebo čtyři dny na té transportní části, a pak nás naložili do autobusu a rozváželi po táborech. Nás tehdy dovezli na eLko – Milana Netušila a mne.

V čem spočívala vaše práce v táboře?
To byl maličký tábor, bylo tam tak do tří set lidí a všichni pracovali jenom na úpravně rudy nazývané OTK[3]. Jiná práce nebyla vůbec, tam jsme z toho byli vykulení. Já jsem byl hned přidělený do věže, asi proto, že jsem byl už z vyšetřovací vazby na levé ucho takřka hluchý. Dávali mě k hlavnímu granulátoru, tam byl kravál a nikdo tam nechtěl být. Mně to s tím jedním uchem až tak moc nevadilo, tak jsem ho obsluhoval.

Co to obnášelo?
Ve věži se zpracovávala silně zrudnělá hornina, která se dovážela auty v bedýnkách ze šachet, skládala se z aut. Ruda v bedýnkách se změřila, podle měření se třídila do boxů a dva muklové z boxu házeli zrudnělou horninu na široký pásový přepravník. Když toho bylo tak kolem padesáti tun v tom jednom boxu, tak se to zpracovávalo jako tzv. partie. Z bunkru šla ruda pásem na granulátor, tam se drtila, posílala se vrátkem nahoru do věže, tam se oddělovala jemná frakce na vibračním sítu, hrubá frakce propadávala dolů zpátky do granulátoru a takhle to běhalo pořád celé dokola, až se granulát rozemlel. Mezitím se ta jemná vysítovaná frakce barelovala, tedy nakládala do barelů. Barely se potom dávaly do skladů a jednou za dva, tři nebo čtyři dny, podle toho, jak se těžilo, tak přisunuli asi třicet vagonů. Asi polovičku z nich vždycky naložili chudou rudou. Ještě totiž také vozili na autech volně loženou chudou rudu, která se jenom třídila, a náklady v jednotlivých autech se spojovaly a sypaly do velkých boxů, aby to bylo na vagon, na těch patnáct až dvacet tun. Silně zrudnělá hornina, která se zpracovávala popsaným způsobem v té věži, se v barelech přes rampu nakládala do zavřených vagonů.

Co jste na granulátoru konkrétně dělal a jaké to bylo prostředí?
Musel jsem ho udržovat v takovém stavu, aby se nějakým kamenem nezapřel, aby deska nepraskla. Ten drtič byly takové dvě obrovské desky s vlnitým povrchem, které na sebe narážely a mezi ně padaly kameny a drtily se. Bylo tam strašně prachu a hluku. Nebylo tam vůbec vidět, zvlášť když hornina byla, a ona většinou byla, suchá, poněvadž než se nastřádalo těch padesát tun na jednu partii nebo minimálně třicet, tak to tam v těch boxech samozřejmě schlo. A jak se to vysypalo do toho boxu, tak se to dost osušilo, pokud to už nebylo suché přivezeno ze šachty. To záleželo na počasí samozřejmě, na podzim to bylo spíš mokřejší, ale tam to dosychalo. Pracovali jsme tam v nepřetržitém provozu, čili třikrát osm hodin za den. Tomu bylo podřízené vše a podle toho, na kterou jste šel šichtu, tak podle toho ten režim vypadal. Všichni kromě noční směny vstávali ráno s ranní směnou. V pět, ve čtvrt na šest, tak nějak. Bochník chleba se dělil na třináct dílů, takže na vás přišlo asi patnáct deka chleba na den. Tam byl strašný hlad ze začátku, až do smrti Stalina a Gottwalda, dokud se nezačal projevovat kult osobnosti a než se to trošku začalo sbírat, tak tam byl ukrutný hlad. Já jsem neměl ani padesát kilo, a to jsem byl o patnáct centimetrů větší, poněvadž jsem se zkrátil až teď v poslední době. To jsem byl mladý kluk, relativně. A takhle jsme tam vypadali všichni.

Co jste měl při práci na sobě? Měli jste nějaké rukavice nebo roušky?
V tom, v čem jsme normálně žili a chodili, jsme museli i pracovat. My jsme měli jednak takzvanou halinu, což byla taková lepší pytlovina, z které byly ušity muklovské šaty, tedy kabát a kalhoty. Pod to jedny dlouhé spodky a jednu košili a tím to končilo. A čepičku, kromě toho na léto jsme měli ještě plátěné kalhoty a plátěnou kazajku, takový kabátek plátěný k tomu. To bylo všechno, víc jsme neměli. My jsme neměli žádné pracovní oděvy, jelikož komunisti totiž usuzovali, že žádné povrchové pracoviště není aktivní. Oni vůbec popírali, že je radioaktivní prostředí i v dole, i v hlubině. Někdy asi v pětapadesátém nebo ve čtyřiapadesátém roce nám přivezli nějaké takové dýchací masky, ale to bylo snad pro děti. V tom se prostě opravdu nedalo pracovat a dýchat. No tak když bylo moc prachu, tak jsme používali přes obličej onuce jako roušku. Onuci jsme si namočili a uvázali jsme si ji jako kapesník přes nos a přes pusu. Ale to bylo všechno, jinak veškerá péče naprosto žádná.

Jak dlouho jste byl na granulátoru?
Po měsíci se pracoviště ve věži točila, ale ne všichni byli všude. S granulátorem člověk musel získat nějakou praxi a vědět, kde do toho může šťouchnout, a kde ne, nebo kdy do toho šťouchnout, a kdy se na to vykašlat a raději to na chvíli zastavit. Samozřejmě moc často to zastavovat nešlo, protože tam byl dozor. Tedy Rusové. Tam bylo minimum českých zaměstnanců a všichni, protože tam na úpravně nedělali žádní civilisté manuální práci, to byli buď mistři, nebo dozorové. Já jsem třeba poměrně málo chodil házet do boxů, poněvadž mně lopata nikdy k srdci moc nepřirostla, nějak jsem na to prostě nebyl. Ne, že bych se to nenaučil, to jsem musel, ale byli lidé, kteří s tou lopatou dělali raději, takže my jsme si to vyměňovali v rámci skupiny: ta měla zhruba třicet lidí, osazenstvo věže. Nebo někdo třeba nebyl schopný, resp. dost šikovný kutálet barely. My jsme je, když to bylo dál, po tom skladu kutáleli. Sklad měl na délku asi 150 metrů. Barel (jako zavíčkovaný kyblík) se kutálel rovně, když jste ho dobře nakopl. Měli jsme takové háčky, tím jsme barely nasměrovávali a taky zdvihali, protože se skládaly tři na sebe. To také moc lidí neumělo, tak bylo lepší, když šel dělat něco jiného, než aby si tím barelem ublížil. Každý barel musel mít minimálně šedesát kilo, to byl předpis. Všechny šly přes váhu. Takže neumím říct, jak dlouho jsem byl u granulátoru, ale řekl bych, že tak třetinu té doby určitě, tedy ze tří a půl roku.

Kolik lidí myslíte, že tam přišlo o život nebo odešlo s trvalými následky?
Já si myslím, že s trvalými následky všichni. Ti, kteří dělali v hlubině, na rudných dobývkách, a kteří dělali na tom eLku, tak nutně nějaké následky musejí mít všichni. Jenomže to není nikde podložené. Ona také je zapotřebí určitá doba, aby člověk v tom prostředí ionizujícího záření byl, aby se změny projevily. To je diametrálně odlišný mechanizmus poškození třeba po výbuchu jaderné zbraně, to se nedá vůbec srovnávat, to je něco jiného. Také ta nemoc z ozáření uranem vypadá jinak, ale nikdo vlastně dodnes neví přesně jak, protože v době, kdy se u nás těžil uran, se měla vyšetřovat i nemoc z ozáření, nejenom u nás ale i venku. U nás to však nikdo řádně nevyšetřoval. Veškerá vyšetření byla prováděná post factum a s velkým odstupem. U nás se první vyšetření začala dělat teprve v sedmdesátých letech. To bylo s dvacetiletým odstupem.

Věž smrti se tomu říkalo kvůli vysoké úmrtnosti?
Já nevím, jestli se dá říci přímo úmrtnost. Ta tam nebyla, protože po pobytu v tom ozáření pak probíhá nějaká doba latence, kdy se ty změny v organismu dějí. A protože jsou postupné, tak organismus na to nějakým individuálním způsobem buď více, nebo méně reaguje. U každého se to projeví vždycky trochu jinak a jedině kdyby se vyšetřil nějaký rozumný soubor, řádově alespoň v tisících lidí, tak by se daly tyto trendy vystihnout a pojmenovat. To ale nikdo neudělal, přestože na Jáchymovsku ta povinnost existovala už v druhé polovině třicátých let. Za první republiky se v Jáchymovských dolech měřila aktivita, kontrolovalo se větrání v hlubině a kontrolovali se i ti zaměstnanci. Takže komunisté věděli bezpečně, kam nás posílají. Tam nebyl nikde žádný otazník a bylo to všechno v zákonech a nebo ve vyhláškách ministerstva práce a sociálních věcí a takovýchto institucí včetně ministerstva zdravotnictví. Nikdo to ale nebral v úvahu a každý se tvářil, že o nic nejde, že tam žádné riziko není.

Jak to bylo s úrazy? Přihodil se i vám nějaký úraz?
S úrazy to byla katastrofa, protože na táboře byla sice ošetřovna, která měla jednu místnost jako ordinaci a jednu místnost asi se čtyřmi postelemi, kde mohli nemocní ležet, jenomže jako doktor tam dlouhou dobu byl retribučák, a to byl skutečně tedy dacan. Málokterý z těch retribučáků byl takový mizera jako on. Byl to pražský Němec, který dělal esesáckého doktora, přestože byl děckař. Jako dětský lékař sloužil u SS, pak byl odsouzen a dostal se sem. S ním byly velké problémy. Všechno bagatelizoval, jeho oblíbené úsloví bylo: „To moje babička taky měla." Mně se naštěstí žádné velké zranění, které bych si nedovedl ošetřit sám, nepřihodilo.

Byl jste si vědom toho, v jakém prostředí fungujete? Chránil jste se proti tomu nějak?
Samozřejmě, že jsem si toho byl vědom. Lékařskou fyziku jsem absolvoval u profesora Santholzra, a to byl před válkou jeden z nejvýznamnějších pracovníků pražského radiologického ústavu, takže nám o radioaktivním záření hodně řekl. Ale jak jste se mohl chránit? Maximálně tím, že jsme si navázali tu onuci na nos a pusu. Jinak jste se nemohl bránit, to prostě nešlo.

Jaké zdravotní následky na vás zanechalo věznění na Jáchymovsku?
U mě se projevila zaprvé rakovina kůže. Působením alfa záření, které tam bylo nejkritičtější, z radonu, protože se pracovalo na nevětraných pracovištích. Solidní větrání se začalo zavádět až začátkem šedesátých let, i když třeba už v polovině padesátých let ředitelství Jáchymovských dolů vydalo předpisy na větrání, ale nikdo nespěchal, aby se realizovaly, takže trvalo dalších pět, sedm, deset let, než se prostředí začalo trochu zlepšovat. Zlepšovat větrání se začalo až zhruba v polovině šedesátých let, protože všechno bylo závislé na větrání na šachtách. A co se týká úpraven, tak kritické úpravny, ty granulační, kde se mlela uranová ruda a kde byla spousta radioaktivního prachu, ty skončily v druhé polovině padesátých let, padesát šest až sedm, protože se už začala zavádět chemická úprava zrudnělého materiálu loužením. Takže to byly neopakovatelné věci, které při vyšetřování po dvaceti letech byla minimální šance zjistit. Našly se jenom nějaké trvalé změny a ty už se zase začaly přičítat věku a těžké práci a já nevím čemu všemu, jenom ne tomu, v čem byla jejich podstata. Jáchymovské doly, resp. jejich Závodní ústav národního zdraví začal vyšetřování až v devětapadesátém roce, a to na popud nás, kteří jsme začali vyšetřovat vězně od sedmapadesátého roku ve vězeňské nemocnici NPT – H[4].

Kromě rakoviny mám destrukci kloubů. Zmenšil jsem se o patnáct centimetrů a mám protézu kyčle. Na druhou kyčel mám jít pravděpodobně během půl roku. Mám deformovanou páteř. Mně se vlastně vstřebaly všechny plotýnky a čtvrtý lumbální obratel se mi posunul směrem do břicha, takže já se nesmím ani moc hýbat, aby se mi neposunul ještě dál a neuskřinuj míchu, abych si nemusel sednout na vozík.

Jaké bylo chování dozorců a čím vás konkrétně perzekvovali?
Dozorci byli slušnější i horší, ale těch slušných bylo míň. Když byly ty takzvané brigády, čili povinné zaměstnání na NPT mimo práci, tak jste nesměl na barák, když vás tam chytli, bylo zle. Byli i takoví, kteří to někdy nekontrolovali, zejména když věděli, že není náčelník na táboře – a to věděli, to oni taky měli dobré hlášky mezi sebou. Sotva byl náčelník na dohled, tak už se začali z velitelského baráku všichni rojit.

Kdo byli vaši spoluvězni? Znal jste někoho, kdo s vámi ve věži dělal?
Ze začátku tam byl se mnou můj komplic Milan Netušil. Asi po půl, tři čtvrtě roce ho převezli na Příbram. Ten na tom byl potom relativně lépe. Na eLku jste se ale velice rychle domluvil: tedy, buď jste se snadno domluvil hned, nebo už jste se nedomluvil vůbec. Záleželo na tom, kdo to byl. Většinou tam byli političtí vězni a skupina asi padesáti retribučáků, to znamená Němců a nebo poněmčených Čechů, kteří byli odsouzeni za spolupráci s Němci podle retribučních dekretů. Ti šli domů v pětapadesátém roce, někteří už ve čtyřiapadesátém.

Na eLku bylo mnoho velice zajímavých lidí, jednak tam byli poměrně známí a dost vysoce postavení státní úředníci, generálem Václavem Palečkem, šéfem naší mise u okupační správy v Německu, počínaje přes doktora Jana Pospíšila třeba, bývalého tajemníka ministra Stránského. Opravdu vysoce kvalitní lidé. Zdeněk Bechyně tam byl, syn sociálnědemokratického ministra, pak tam byla řada vynikajících kněží od Pepíka Zvěřiny počínaje, který byl profesorem teologie a kunsthistorie, od něj se také člověk dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Pak tam byl šéf našich jezuitů Pepa Cukr, to byla opravdu úroveň, a řada dalších.

Byli tam mezi vámi, ostatními mukly, nějací komunisté?
Měli jsme jediného, který tam přišel po Slánského procesu, a to byl Vavro Hajdů, ten Slovák. On byl nějaký čas naším zástupcem v OSN a byl to úředník ministerstva zahraničních věcí. Ale ten byl kupodivu dost slušný, na tehdejší dobu.

Viděl jste nějakého civilního zaměstnance nebo byl tam nějaký bachař, kterého si pamatujete jménem?
Velení tábora od pana Píbila počínaje, od náčelníka tábora, to samozřejmě člověk nemůže zapomenout. Civilové na OTK kromě Rusů a mistra v dílnách žádní nepracovali.

Ani ženy, třeba na ozdravovnách?
Na lágrech vůbec ne, to nepřipadalo v úvahu, a ozdravovny tam žádné nebyly. První ženská přišla, když se otevírala nemocnice na Jáchymovsku, ta vězeňská (NPT – H), na podzim v pětapadesátém roce. Sloužila tam jako hlavní sestra a instrumentářka na chirurgii v jedné osobě. Nepamatuji si jméno, už jsem si jednou na něj vzpomněl, protože pracovníci z ÚDV[5] ode mě chtěli slyšet můj názor na náčelníky ve špitále, poněvadž já jsem druhou část vazby pracoval ve vězeňské nemocnici. Na jiném lágru jsem nikdy nebyl, jen tři týdny na Mariánské, ale tam jsem byl jako lékař z infekčního oddělení, likvidující chřipkovou epidemii.

Po třech letech vás tedy převezli do nemocnice?
Oni mě do nemocnice nepřevezli proto, že by mě tam chtěli převézt, ale protože museli. Já jsem dostal infekční žloutenku. Tehdy byly epidemie žloutenek, no a díky lékařům, kteří už tam byli přede mnou, jsem se tam jako medik uchytil. Z muklů tam byl nejvyšším šéfem profesor Koch, bratislavský chirurg a kamarád mého otce. Oni spolu sloužili za první světové války v nemocnici v Udine, v rakouské samozřejmě, a potom spolu zakládali vojenskou nemocnici v Bratislavě ve dvacátém roce, než demobilizovali. Pak se už povedlo mě tam převézt. Přispělo k tomu zřejmě i to, že už byla druhá polovina pětapadesátého roku a v šestapadesátém roce už se začínala úpravna rušit a stavěla se mydlovarská, už na chemii. Oni by mě stejně bývali museli odvézt někam pryč.

Kde ta nemocnice stála?
Nemocnice stála v areálu nově postaveného jáchymovského velitelství, kousek proti eLku a proti úpravně. Od křižovatky tam bylo nejdříve pole, dneska je tam závod na výrobu trolejbusů. Pak bylo eLko lágr, úpravna s věží a vedle byl ústřeďák, Ústřední tábor. Ten vždycky fungoval dvojím způsobem, jednak pro transporty a jednak ještě pro stavební komanda, která stavěla město Ostrov nad Ohří a řadu dalších staveb.

Když jste byl v nemocnici, jak to tam probíhalo? Co jste tam měl na starosti?
To už byla na Jáchymovsku úplně jiná situace. Já jsem v nemocnici začal jako rehabilitační pracovník rozcvičovat lidi po operacích a po úrazech. To jsem uměl od maminky z Janských Lázní. Pak, protože tam nebyl kožař, mně koupili Trýbovu učebnici kožního lékařství a musel jsem se během pár dnů naučit kožní lékařství a složit z něj zkoušku u Dr. Standy Nováka, kterého pak odvezli do Leopoldova. Od něj jsem hodně pochytil. S kožním jsem přešel záhy na infekci, kde šéfoval Dr. Jáno Hlaváč, Slovák ze Žiliny. On byl velice dobrý doktor, po válce byl asi dva roky na stáži v Curychu u profesora Fanconiho. On byl taky děckař, ale znal perfektně rentgenologii a tuberkulózu. Ta tehdy byla velkým problémem. Ten mě naučil strašně moc. Po něm tam přišel Dr. Jan Šmíd, to byl vojenský doktor a rodinný doktor Benešových[6]. Také vynikající doktor. Jenže ten tam bohužel byl poměrně krátkou dobu, pak ho odvezli do Leopoldova. Takže nakonec jsem dostal na starost tu infekci sám jako sekundář a kontrolovat tam chodil jednou, dvakrát za týden, co tam s těmi lidmi dělám, lékař z interny. Ta infekce de facto vlastně nebyla moc infekce. Byly tam tři pokoje tuberáků, jeden pokoj byl na žloutenky jako izolace a na dvou pokojích se léčili salvarsanovými kúrami syfilitici, kteří byli ve zdravotnické evidenci a když přišli do kriminálu, tak museli ty kúry prodělávat dál. Pak jsem tam měl ještě dva pokoje s kožními chorobami.

Do kolikátého roku jste tam sloužil?
Do 6. listopadu 1958. Ten den mě propustili, protože při nějaké revizi procesu, ale nevím jaké, mi těch jedenáct let zkrátili na sedm. Býval bych měl být čtvrtého ledna padesát devět normálně propuštěn. Zřejmě proto, aby mě mohli kontrolovat, mě propustili toho 6. listopadu podmínečně, kdy ty dva měsíce mně dali s podmínkou na deset let, a naštěstí mi nevrátili občanská práva. To mě zachránilo před tím, že mě neposlali do PTP[7]. Jako bezprávný občan jsem nemusel chodit volit a nemusel jsem na vojnu. Já jsem začal mít problémy s vojnou až po amnestii v šedesátém roce, ale to už se to tak nějak uklidnilo, už jsem se rozkoukal, takže jsem potom vybojoval modrou knížku díky té infekční hepatitidě, kterou jsem opravdu prodělal a následky jsem měl. Dodneška držím dietu, sice takovou rozumnou, ale držím ji pořád.

Poškodilo vás to?
Určitě. Jednak proto, že proběhla takřka aniktericky, to znamená bez toho, že bych zežloutl. Zjistil mi ji právě Dr. Honza Šmíd.

Jaký byl kontakt s vaší rodinou nebo zbytkem rodiny, s maminkou a se sestrou?
Ten byl velmi omezený, protože z eLka když se psalo dvakrát do roka, tak to byl zázrak. Návštěvu za toho tři a půl roku jsem tam měl myslím jednou nebo dvakrát. Pak když jsem byl ve špitále, tak už to bylo podstatně lepší.

Byly i ony nějak perzekvovány?
Sestru nepustili k maturitě a trvalo to pět let, než si vybojovala maturitu, pak ještě chtěla jít na medicínu, tak trvalo ještě nějaké další čtyři roky, než se na tu medicínu dostala. Ale jenom na zubařinu. To tehdy asi brali víc zubařů, tak ji do toho zahrnuli. Maminky se to tak moc přímo netýkalo, protože ona po Únoru a po zhruba půldruhém roku nezaměstnanosti vedla rehabilitační oddělení, nejdřív v pardubické nemocnici. Tam ji přijal profesor Řehoř. Potom když postavili v Chrudimi novou nemocnici, tak vzhledem k tomu, že z Městce to je zhruba o polovičku blíž, a ona tam denně dojížděla, tak na dohodu přešla do chrudimské nemocnice, také na rehabilitaci. Tam pak začala pracovat i jako neurolog, jelikož tam byla o neurology pořád nouze. Takže to nějak šlo.

Pamatujete si svoje číslo odsouzence?
Jistě, A06997[8]. To bylo pořadové číslo, které jste dostal, když jste přišel na Jáchymov. Podle toho se dá přesně zjistit, který den jste přišel. Ty záznamy existují, je to asi dvacet tlustých knih, protože je v nich celkem zapsáno zhruba šedesát tisíc lidí, kteří Jáchymovem prošli.

Byl jste oficiálně rehabilitován?
Jistě, bez soudní rehabilitace bych neměl žádné nároky. Ta proběhla na přelomu let 1990 a 1991. Podával jsem žádost už v osmašedesátém roce, ale to se se mnou nikdo nebavil.

Co se vám vybaví, když se řekne Jáchymov?
Hm, protichůdné věci. Ona to opravdu byla ohromná škola života po všech stránkách, jak po stránce vědomostní, tak i nějak po té stránce morální nebo takové výchovy celkové. Sice byla zaplacena dost draze, po té stránce fyzické a zdravotní. Ale nemohu tvrdit, že jsem s tím do určité míry nepočítal, to bych lhal. Já jsem si byl vědom toho, co dělám a co mně může hrozit, jenže jsem tehdy předpokládal, že to bude všecko fungovat tak, že budu mít čas utéci.

Co vám pomohlo přežít?
Práce všeho druhu. Zaujetí, zaujetí pro řadu věcí a asi bych nemohl říci, že jsem si myslel, že se ještě dožiju toho, že tady komunismus skončí, to si myslím, že ne, tomu jsem opravdu moc nevěřil. Samozřejmě jsem také kolem toho osmašedesátého roku vůbec nevěřil tomu, že by se režim dal nějakým způsobem vylepšovat, to už z principu je nemožné, takže natolik jsem byl vždy realista.

Myslíte si, že se výzkumu této historické periody věnuje dostatečná pozornost?
Minimální a podle mě ještě velmi zkreslená. Zaprvé, ve školách se dodneška neučí historie tak, jak by se učit měla. Oni skončí v lepším případě první světovou válkou. Vezměte nakonec v úvahu, jaké byly kádrové podmínky pro kantory. Tam sice pronikli mezi komunisty i slušní lidé, ale valná část učitelů pocházela z komunistických rodin nebo z rodin, které byly alespoň u komunistů, takže oni určitě nemají zájem, aby si káleli do vlastního hnízda. A dodneška se totéž týká i historiků – i když ta doba už je dost dlouhá. Přece za osmnáct, dvacet let už lze sepsat alespoň stručně nějaké solidní dějiny, které jsou pravdivé. Viděl jste však něco takového? Já ještě ne!

Měl byste nějaký návod pro mladé lidi, jak životem projít se vztyčenou hlavou?
Já myslím, že ten návod je velice jednoduchý: Žít tak, abych nikomu neubližoval.

Děkuji za rozhovor.


[1] Edvard Beneš (1884–1948) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako exilový prezident v Londýně, dále pak poválečným prezidentem v letech 1945–1948). Zemřel 3. září 1948. Po jeho smrti nastoupil na post prezidenta Československé republiky komunista Klement Gottwald.
[2] Měsíčkáři – vězni odsouzení k trestu odnětí svobody v délce několika měsíců.
[3] OTK – oddělení technické kontroly.
[4] V roce 1955 byla uvedena do provozu vězeňská nemocnice v Ostrově. Srovnej: BURSÍK, Tomáš. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 101.
[5] Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vznikl v roce 1995. Vyšetřovací pravomoci mu umožňovaly odhalovat a stíhat trestné činy z období let 1948–1989, u kterých nedošlo z politických důvodů k pravomocnému rozhodnutí. Měl také roli dokumentační, spočívající zejména ve shromažďování a vyhodnocování materiálů, informací a dokumentů dokládajících zločinnost komunistického režimu a jeho represivního aparátu. Od roku 2008 některé jeho funkce, především historické bádání, převzal nově vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů.
[6] Šlo o rodinu druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.
[7] Pomocné technické prapory (PTP) československé armády byly zřízeny v roce 1950 pro tzv. politicky nespolehlivé osoby podléhající tehdejšímu brannému zákonu. Lidé v PTP pracovali v dolech, na vojenských i obytných stavbách či v zemědělství. Od posledních měsíců roku 1953 do konce května 1954 byly postupně rušeny. Dle Jiřího Bílka jimi prošlo asi 60 000 osob. Okolo 25 000 do nich bylo zařazeno z politických důvodů. Viz BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň: NAVA, 1996.
[8] Vývoj vězeňských číslování na Jáchymovsku popisuje PETRÁŠOVÁ, Ludmila: Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech 1949–1961. In: Sborník archivních prací, 1994 (roč. XLIV), č. 2, s. 418.

Fotogalerie

Videa

Rozhovor s Hubertem Procházkou