Rudolf Macek – Vězeňská anabáze

1x

Kdy jste byl v Opavě? Po soudu?
Po soudu. Nejdřív nás odvezli na civilní věznice v Opavě, poněvadž v roce 1950 neměli kam dávat vězně. Všechny věznice byly přeplněné, tak to začali dávat na okresní věznice a nás dali na krajskou věznici do Opavy. Odvezli nás z Pankráce tři autobusy a jeden jel do civilní věznice do Opavy. To byla soudní věznice, ale byly tam cely, takže nás tam mohli dát, měli to prázdný. Druhý autobus jel do Ostravy. Najednou za dva měsíce jsem viděl, že přivezli do Opavy Ducháčka, tak jsem si říkal: „Co je? To bude znovu soud?“. Oni nás vojáky odtáhli do opavské vojenské trestnice, což pro nás byla obrovská výhoda. Tam jsme se setkali se všemi známými, ať už to byli generálové nebo plukovníci nebo vojáci akademici. To byl ohromný kus života. Nevím jak, ale nějakým způsobem to bylo připravené z armádních zdrojů, že nás chtěli dostat do zahraničí. Skutečně pak zde k tomu procesu došlo. Jako jeden z  viníků byl vybrán plukovník Korda[1] a generál Kutlvašr[2]. Prostě tehdy byla reálná možnost osvobodit opavskou trestnici, už vzhledem k tomu veliteli, a nás letecky přemístit na Západ. To bylo připravené a bohužel k tomu nedošlo.

Víte, co se stalo? Proč k tomu nedošlo?
Mezi tu skupinu se dostal jeden agent, člověk, který měl původně dostat trest smrti, ale podepsal spolupráci. Jednalo se o muže jménem Vladimír Čepelka. To byl četař aspirant čili záklaďák, kterého zavřeli původně někde v Hradci na letišti, a on pak podepsal spolupráci. On to vyloženě položil. Tenkrát ty výslechy byly strašné, jak pro Kutlvašra, ale jeden z nejhorších výslechů měl plukovník Alexandr Korda, za nás bývalý zástupce vojenské akademie v Hranicích. Zemřel pak v Leopoldově. Statečný člověk. Byl Slovák, ale výborný člověk, na kterého se dalo přísahat.

Já vím, že když tohle vykládám, tak si někdo řekne: „Oni měli kriminál ideální“. Byl to kriminál, ale my jsme se tam měli opravdu dobře. Ti kluci, kteří byli v těch civilních věznicích, to měli krutý. Jenomže vojáci se k nám chovali úplně jinak. Oni se chovali jinak i k těm normálním vězňům, kteří nebyli političtí. To byl jiný režim. My jsme za to nemohli, že jsme se dostali do takového kriminálu. Zřejmě to byla příprava, že nás dostanou ven.

V Opavě bylo sedm generálů: generál Kutlvašr; generál Janoušek, to byl generální inspektor letectva, zápaďák; plukovník Chrást; generál Pelich, to byl poslanec za lidovou stranu v parlamentu, taky zápaďák, intendant; generál Peška a ještě dva staří legionáři, na něž si momentálně nevzpomenu. Pak tam byla spousta letců: plukovník Chrást; Josef Bryks, to byl ten, co teď dostal kříž bílého lva; František Procházka, on to byl původně dragoun, a pak dělal leteckého pozorovatele.

Měli jste v Opavě možnost společenských večerů nebo nějakých akcí?
Měli jsme pěvecký sbor. Víte, já strašně rád zpívám, hlavně když jsem sám, nebo když jsem vrtal vrtačkou dole, tak jsem si zpíval. Já neříkám, že umím zpívat, ale rád zpívám. Tady byl náchodský sbor na jedné sokolské slavnosti a ten jeden říká: „To jste ale zpívali samé ruské a budovatelské písničky“, já jsem říkal: „Ne, to se zpívala Rybova vánoční mše, Pašije, Palestrina“. Když nastaly tmy, tak to byly ty Pašijové zpěvy o Kristu, takže národní písničky. Jediná písnička, která by se dala považovat za ruskou, byla písnička, která byla vlastně hymnou Podkarpatský Rusi. Ta se jmenovala „Věrchovino, věrchovino svítku ty náš kapu tebe tut milo“. My jsme tam opravdu nezpívali tyto písničky. Nás taky nikdo nenutil.

Tam ty opavské poměry byly v republice prostě něco zvláštního. Pak, když přišla další fáze pobytu, když už se zjistilo, že se chystá nějaká vzpoura nebo útěk, tak se poměry změnily. Místo štábního kapitána Zelenky přišel nový velitel, jeden doktor práv, štábní kapitán Lohniský z Hradce Králové. Nebyl tvrdý, ale už začal jiný, přísnější režim. Zase do té kultury nám nemluvil, ale pak za několik málo měsíců ano.

To jsme si ještě mohli třeba malovat, dělat nějaké ty věci. Já jsem třeba dělal věci z chleba. Přišel bachař, že bych měl něco udělat z chleba, anebo hlavně pro kamarády, aby při návštěvě mohli dát něco dětem, tak jsem dělal takové trpaslíky v lese nebo při různých příležitostech, takže škoda, že se to nezachovalo. Dělali jsme to pro děti muklů. Pak tam začali hoši dělat něco z kosti. Já jsem nebyl první, to třeba udělali náramek z  kostí. Tam byl jeden vynikající šperkař, on je malíř a on mně namaloval tento obrázek[3], Sergěj Solovjev[4]. Ten začal dělat do kosti. Dělal potom i na Bytíze a udělal nádhernou Kristovu hlavu, vlastně to nebyla brož, bylo to z mohutnější kosti, byla to spíše kropenka. To byl mistr, já jsem jenom učedník. Sergeje já si nesmírně vážím, je to výborný chlapec, teďka leží se zlomeným krčkem.

Když jste šel z Opavy do Leopoldova, šel jste sám nebo ve více lidech?
Bylo to asi 2. července. V roce 1952 převzalo ministerstvo vnitra vojenské trestnice, zřejmě v důsledku tohohle zacházení s lidmi, a hned to bylo znát. Druhý den nás už upozorňovali: „Jestli máte něco, o co nechcete přijít, pošlete si to domů“. Za dva dny na to přijeli tři autobusya vezli nás na Východ. Přijeli jsme do Trenčína a teďka říkáme: „Kdo ví, kam to bude?“. Když jsme pak zamířili z Trenčína na jih, tak se říkalo: „To může být Jihlava nebo Leopoldov“. Nás všech 144 důstojníků odvezli do Leopoldova. Dali nás na samotky a první, co bylo, tak štábní kapitán říká: „Já vás upozorňujem, že odťial to sa dostanete iba nohami vopred“, tím začal Leopoldov. Dali nás na nové samovazby a někteří postupně, s těmi nižšími tresty, začali asi tak za dva, tři měsíce odcházet na společnou celu. Já jsem se na společné cely v Leopoldově dostal až někdy v červenci, to znamená prakticky za rok.

Jak vypadal denní režim na samotce v Leopoldově?
Ráno zazvonili, budíček a otevření oken, přinesli snídani, za chvíli se okna zavírala, pak přišla prohlídka, jak máme ustlané deky, tak většinou to byla trestní dávka, poněvadž jemu bylo jedno, jak to bylo složený, on si říkal: „Trestní dávku!“ a začalo to. Já jsem začal trestní dávky tím, že jsem si požádal o oheň chodbaře a ten to udal bachaři, že mám cigarety. Ten bachař, který mě prohlížel, věděl, že mám cigarety a nechal mi je, neřekl: „Odkud je máte?“. My jsme měli v Opavě možnost kouřit a cigaret jsme měli dost. On mně je nechal, nevzal je, jenomže: „Vy jste je utajil, vy jste je přenesl!“, tak jsem dostal trestní dávku 10 dní. To bylo hned druhý den. Takhle to s těmi trestními dávkami šlo normálně dlouhou dobu.

Z Leopoldova já jsem byl vychrtlý, poněvadž já jsem v Leopoldově vážil 58 kilo. Když jsem přišel do Leopoldova, tak jsem měl 84 kilo. Za necelé 3 měsíce jsem měl těch 58. Pak nám povolili trochu větší dávky stravy, ale stejně, když někdo dostal trestní dávku, tak to nestačilo, a já jsem jich dostával hodně. Vždycky tam na tu samotku přišel nějaký druhý vězeň, tak jsme tam spali dva. Přišel za mnou podplukovník generálního štábu Mirek Ridl a ráno říká, ať si dáme snídani, vytáhl kousek chleba a teďka vidí, že já nemám chleba a on mi dal chleba ze svého, páč já jsem neměl. My jsme dostávali takové bochánky, to byla čtvrtka bochánku na tři dny. Já, když měl trestní dávku, tak jsem měl osminu toho bochánku. To bylo na pár soust a byl jsem po třech snídaních.

Ještě k tomu tvrdá práce…
V Leopoldově ne, tam jsme byli na samotce, tam se nedělalo, ale to bylo horší než dělat, páč ti, co dělali, dostali zaprvé normální stravu a kromě toho si mohli ještě nakoupit. Kdežto když já jsem byl na té samotce, tak mi nepovolili ani nákup, a teď ty trestní dávky, takže jsem šel dolů.

V Leopoldově byl zajímavý systém, protože jsem byl na prvním patře na samotkách a pořád vedle mě venku byly nástěnné hodiny a ty tikaly. Pořád jsem slyšel tikot na cele. Chvíli jsem tam byl sám a najednou se ozval hlas chodbaře, to byli ti vězni, co roznášeli stravu a uklízeli chodby, a říká: „Pane veliteli, tady se jeden podřezal“, a velitel ze zdola křičí: „Nech zdochne!“. Nikdo mu nepřišel pomoct, on tam ležel zřejmě v krvi, a tak zemřel jeden akademický malíř, Slovák. Najednou pak začalo rušno, ale to už mu nikdo nepomohl.

To byly poměry na samotách v Leopoldově. Když se něco prostě provedlo, když jsme se v očích bachaře něčím provinili, tak to okamžitě začaly ty trestní dávky. Kromě toho vám ráno zabouchali na celu a museli jsme dělat padesát dřepů před snídaní, padesát dřepů po snídani, padesát před obědem, padesát po obědě a večer znova. Okna se směla otvírat na zazvonění a musela se na zazvonění zavírat, takže v létě, když bylo vedro, tak zapomínali zazvonit na otevření, a když byla zima, tak se zas zapomnělo zazvonit na zavření.

V Leopoldově jsme měli na dílně bachaře, Slováka, a ten si shodou okolností vybral jako šéfa dílny jednoho vězně, to byl můj kamarád z vojny, kapitán, Vařečka se jmenoval, a teďka on mu říká: „Vařečka, počujte, oni ma volajú Arzén. Arzén to je jed, ne?“ a on říká: „Ne pane veliteli, oni vám říkají Larzen“, „Čo? Čo je to Larzen?“ a on mu říká: „Larzen to byl kapitán velrybářský lodi a to byl takový přísný, spravedlivý, čestný, charakterní člověk“, „Hej, spravedlivý som, čestný tiež, ale charakter, to niesom“. Někdy s ním byla legrace. „Oni o nás hovoria, že sme blbý, a my to víme“. Takže ten Larzen, ten skutečně byl, ale on měl takový počty, on dělal přes peří.

My jsme tam taky draly peří. Nabralo se peří a každý měl pytel a ten vážil asi 30 deka. Když někdo nadral 30 deka, tak to byla nula na váze, poněvadž to vážili na deci válce. On odečítal půl kila na ten pytel. Chlapi říkali: „Pane veliteli, a to mám dluh těch třicet deka?“. Víte, to byl skutečně drasťák. Když nesplnil, tak nedostal najíst a když nedostal najíst, tak nemohl splnit normu a páč nesplnil normu, tak nedostal najíst. Takže to byl takový zajímavý kolotoč. Říkám, to málokdo chápe.

To byl Leopoldov. Krom toho tam byli bachaři všechno Slováci, my jsme byli jak v cizině, i když ti Slováci někteří to taky odnášeli, tak my přece jenom jsme to odnesli vždycky víc.

Měl jste možnost v Leopoldově přijímat dopisy od rodiny?
Ano, bylo to jednou za dva nebo za tři měsíce. Měl jsem možnost napsat dopis, samozřejmě cenzurovaný (...). Oni si to většinou přečetli. To bylo všecko cenzurované. To tam bylo napsáno, že to četl nějaký bachař.

Já vám řeknu zajímavou věc. Psal jsem  roku 1955 z Bytízu matce ke svátku matek. Načež během týdne se mně dopis vrátil: „Zmeškal jste dobu!“, a nebyl odeslaný, že už se neslaví svátek matek, že je den žen. Já jsem z toho měl více méně legraci, páč když takový pitomeček nepustí dopis matce, blahopřání. Oficielně, když ke mně přišel bachař, já mu říkám: „Moje matka nemusí mít svátek s každou děvkou!“. Je to matka, tak proč by neměla mít svátek? Já jsem měl takové debaty, že lidi by se tomu museli smát a on to ani nepochopil. Říkali jsme mu koňská hlava, ten jeden byl prasečí hlava a ten koňská hlava. On mě také jmenoval velitelem světnice. Třeba přišel na cimru a říká: „Potřebuju jednoho dobrovolníka na brigádu“, ukazoval: „Co vy?“, ten se vymlouval, že ho bolí tohle, toho bolelo něco jiného, prostě nedostal žádného brigádníka, až přišel ke mně a říká: „Co vy?“, já říkám: „Pane veliteli, je to dobrovolný?“, „Samozřejmě!“, „Tak já nejdu“. V ten okamžik on nemohl nic říct.

Potom později nám povolili balíčky, protože v Leopoldově byla kontrola, že je tam hlad, že z hladu máme otokovou nemoc. Byl to balíček půl druhého kila, když měl přes dva gramy, tak jsem ho nedostal, to se jako mohl člověk rozloučit. Teďka vám to tam rozbalili na stole, všecky sáčky rozřezali, všecko to nasypali na papír a člověk si to mohl odnést. Jak jsem napsal: „studentská směs“, kafe do cukru, prostě co tam bylo, všecko dohromady. Oni byli na tyhle věci vynalézaví.

V Leopoldově jsme museli jsme umývat podlahy.Přišel bachař a říká: „Není čistá!“, tak zase. Denně pětkrát, šestkrát se myla podlaha a teďka v tom vedru, když tam nebylo možno otevřít okna, tak to bylo příšerný. Jenomže pak jsme přišli na to, že je jeden výborný způsob, že se podlaha polívala prostě vodou a ono to teklo do stropu a začalo to prosakovat do těch spodních cel, takže to zakázali, najednou stačilo zametat.

Jaké byly hygienické podmínky?
Na těch samotách byl znak Bulharska: turecký záchod, nad tím byl kohoutek a pod tím byl kruh, na kterém bylo nasazeno umyvadlo z cínu, cínová nádoba, čistý cín. Když jsme přišli, tak se to umyvadlo lesklo jako ze stříbra, hlazené, překrásně vyleštěné, jenomže jeden blbý nápad: pustit do toho umyvadla vodu, pustit na to vyleštěné vodu znamenalo, že okamžitě zešedlo, jako ty cínové nádoby někde na hradě, a my jsme to museli přivést opět do toho lesku, jenomže to se nikomu nepodařilo. To byly další trestní dávky, poněvadž jsme na to dostali drcenou cihlu, kus hadříku a tím se to mělo dělat, jenomže my jsme nevěděli, že se to nesmí namočit. Když se to namočí, tak to zešedne, a tak už jsme to nemáčeli, drhli nějakým špendlíkem nebo se někde sehnal kus kovu, aby se to vyleštilo. Ty kousky se vyleštily, ale stejně to nedostalo ten pravý lesk. Nikdo nám to neřekl. Stačilo by, kdyby chodbař, když nám dával stravu, řekl: „Umyvadlo vyleštěte mýdlem, vodou a drcenou cihlou, tak to jde“, ale to nám nikdo neřekl. Nikdo z nás se neodvážil do toho umyvadla dát vodu a použít mýdlo, takže to nikdy nebylo čistý, takže trestní dávka a 300 dřepů denně. Umyvadlo bylo důvod ke dřepům.

Později, když jste byl na společných celách, udržovali jste nějaký kulturní život?
Tam už těžko. Kulturní život byl, protože tam za prvé byli vzácní lidé, kteří vyprávěli. To byla pro nás univerzita. Třeba tam byl nějaký Myslivec, doktor, a ten uměl nádherně vykládat o výtvarném kumštu. Byli tam ale i jiní, profesor Vágner, kunst historik o obrazech, takže bylo co poslouchat, bylo na co se dívat. Mně se podařilo pronést z kriminálu jednu věc a ta se mi ztratila při malování této místnosti. Nevím, jestli se to podařilo nějakému malíři, byla to stříbrná mince, ale nikdo nevěděl z kterého století. Když jsme pak totiž dělali venku na vykopávkách, tak tam se nalézaly cenné věci. Když jsem byl naposledy v Leopoldově, tak jsem říkal: „Tady na těch bývalých společných celách je poklad“. Do zdi jsem schoval tubu od zubní pasty a v ní byly stříbrné staré mince. Nacházeli jsme je. Najednou se vám objevil na lopatě nebo venku na hromadě takový černý flíček, a když se to vyčistilo, tak to byla stříbrná mince z období Zikmunda Polského nebo z dob francouzské okupace Leopoldova, to byla už podstatně později, ale těch stříbrných grošů se tam našla spousta. Jenomže bachařům jsme to neukazovali, ty by to stejně ukradli. Já jsem tam vykopal takovou stříbrnou minci asi o průměru necelých dvou centimetrů. Na jedné straně na ní byl jelení paroh a na druhé straně půlka orla, ne orlice, jako měli Poláci, ale orla. Víte rozdíl, co je orlice a orel? Orel je dvouhlavý, orlice jednohlavá, jako mají Poláci a Němci, Rakušáci a Rusáci mají orla. Takže jsme dumali o tom, co to je a k čemu to patřilo. Nikdy jsem se to nedozvěděl, páč když tady byli bolševici, tak jsme to nikomu neukazovali, jenom známým a bohužel to zmizelo tady odsud ze skříně.

Já vím, že jste tam byl společně s faráři… Probíhaly mše v Leopoldově?
Ano, tajně na cimrách. Skoro všude byli kněží.  Se mnou byl na té společné cele, čtyřiapadesátce, Jožka Kaminský, řecko-katolický kněz, a to bylo fantastické ho poslouchat. Ta staroslověnština je nádhera. Já jsem potom dělal chvíli chodbaře, než zase zjistili, že roznášíme věci. Od kněží jsme nosili tělo boží, hostie, do různých těch cel, kam oni neměli přístup, takže než se na to přišlo. Jeden Slovák[5], to bylo úžasné, oni mu říkali, že je blázen, mi dal nádherným rukopisem na cigaretovém papírku celou mši svatou, ještě svázanou tak, že to byla malá knížečka. To byl taky unikát. Nevím přesně, kde mi ji ukradli, ale mám dojem, že se mi ztratila až při nějakém tom filcu na Bytíze.

Jak vypadaly Vánoce?
Záleží na tom kde. Na té společné se celkem tak nějak Vánoce držely, i ta koleda se zazpívala nebo mše se držela, pokud tam byl kněz. Na samotce to bylo horší. Když jsem byl na samotách, tak záleželo na tom, s kým jste byl. Já už si ani nepamatuju, kdo to se mnou tenkrát byl, páč ke mně tam přišli několikrát, měnilo se to často. Dokonce jsem tam byl s jedním udavačem, to byl vyloženě bonzák, křivák jak hrom. Byl úžasný muzikant, houslista, ale donášet komunistům mu šlo.

Měli jste na Štědrý den třeba změnu ve vězeňské stravě?
Většinou byl řízek se salátem. Myslím, že to bylo obligátní. Nevzpomínám si, že jsme měli někdy rybu. Jídla jsme měli různá a v Opavě nebyl problém. Víte, bylo dost drastické, když někteří hoši opravdu měli problémy se žaludkem nebo žlučníkem, tak nemohli určitá jídla jíst, a když jsme pak přišli do Leopoldova, tak oni za šest nebo sedm neděl mohli jíst jen fazole na kyselo a nikomu to nevadilo. Měli hlad a ten žaludek se vlastně spravil. Když jsem měl trestní dávky, mluví se o tom blbě, ale budu dál pokračovat, já jsem šel jednou za čtrnáct dní na stolici a to bylo ťuk, takový bobek a konec, dalších čtrnáct dní nic. Z těch trestních dávek se prostě žít nedalo, páč tělo trávilo z podstaty.

Mě by ještě zajímalo, jestli jste pociťoval rozdíly mezi vámi politickými vězni a zločinci?
To v každém případě. Bylo ctí pro zločince, že mu byla dána vždycky přednost, ať už to bylo na táboře, jak jsem vám vykládal příběh s Šarkézim[6]: „Já jsem zloděj, já jsem váš člověk“.

Za prvé nás hlídali, dělali většinou chodbaře. Já jsem měl najednou takovou čest nebo smůlu, že si mě Slováci vybrali jako chodbaře. Vrchní chodbař byl voják, nadporučík Lakota, tak pak působil, abych šel dělat chodbaře. Zase jsme mohli pomoct lidem, tak jsem šel, ale když jsem potom měl od té chodbařiny jít, tak mně jeden bachař říkal: „Půjdete dělat vedoucího dílny“, já jsem říkal: „Pane veliteli, to nepůjdu“, „Proč ne?“, „Protože já bych tam měl jen dvě možnosti, buďto pomáhat lidem a šel bych do díry anebo pomáhat vám a nikdo se mnou nebude mluvit, takže není možný, abych toto dělal“, kupodivu to uznal, takže jsem měl klid.

To tehdy byla buďto Konopa, to se vázala přetrhaná povřísla. Když samovaz vázal ta povřísla, tak tam byl políček a kus provazu. To se uřízlo, takže pak tam chyběl políček, páč ten upadl a ten provaz byl různě dlouhý. Musel mít určitou délku na to, aby ho mohli dát do samovazu, a taky se tam pak musel dát i ten políček. Navlékal se tedy políček, uzlovaly se špagátky a dělala se nová povřísla. To byla taky práce. Kromě jiného se také třídil celer, celerová nať nebo jsme potom zase jednou dělali cibuli. To byla pro nás záchrana, poněvadž při hladu, při tom množství jídla, když jste snědla denně šest velkých cibulí, tak to byla určitá kalorická hodnota, a myslím, že to taky pomohlo zdravotně. Nevím, jakým způsobem dokázali vyrovnat ty rozdíly v cibuli a odpadu, ale každý kus cibule nebo jednu cibuli nebo několik kusů cibule za den snědl.

Ještě přeskočím k vzdělávání. Měli jste v Leopoldově, potom na těch společných celách, možnost vypůjčit si knihy?
Knihovna tam byla. Já jsem si dokonce přivezl sám jednu knihu, kterou mně samozřejmě ukradli. Byla to taková učebnice o malířství, malování a kreslení vůbec, takže tu tam ukradli. Myslel jsem si, že mně projde, ale neprošla. Ty knížky tam nemělo cenu číst. Ovšem pokud jsme byli na táboře, tak tam ty knihy putovaly tajně, dole na šachtě byly ukrytý knihy, takže tam se dalo přečíst hodně věcí.

Potom jste byl převezen na Jáchymovsko. Tušili jste dopředu, že vás povezou? Jak vůbec převoz vypadal?
To nám řekli. Ministerstvo vnitra mělo smlouvu s jáchymovskými doly, že na požádání dodá určitý počet pracovníků způsobilých na práci v dolech, takže to pro ně bylo výhodné. Svým způsobem to každý vítal, protože to bylo uvolnění. Věděli jsme od kluků, že i když to není ideální, že tam jsou lepší poměry. Když člověk musí dělat, tak oni mu musí dát najíst. V těch dolech předtím, než jsme tam přišli, byly tzv. ruské příděly jídla. Rusáci věděli, proč to dávají, poněvadž co by jim byli platní vychrtlí lidé, kteří nezvládnou hornickou práci. To je po stránce stravy. Zase někdy jste se ale dostala tam, kde jste si nevydělala a neudělala jste také normu.

Dovezli nás na Vykmanov[7], to byl tzv. ústřední tábor, kde rozdělovali na tábory. Já jsem šel ještě s majorem Bryksem[8]. My jsme spolu byli v Opavě ve vojenské trestnici, a pak nás odvezli do Leopoldova. Z Leopoldova většina našich vojáků, pokud byli schopni, šli na doly. My jsme šli s Bryksem až jako poslední v roce 1955. Odvezli nás na Svatopluk[9] a ptali se: „Kolik máte let?“, já říkám: „22“, a Bryks: „25“, on byl souzen za útěky, za tzv. vojenskou vzpouru, tak říkali: „Co tady chcete dělat? Vždyť my tady jsme do deseti let, nikdo tady nemá větší trest než deset let“. Na Slavkovsku na Svatopluku to rvalo 2 měsíce a mě vezli na Příbram a Bryks šel na Rovnost[10], kde zemřel. Já jsem byl až do června roku 1962 na šachtě Bytíz[11]. 7, 5 roku jsem fáral na uranu.

Museli jste podepisovat výkonné normy?
Závazky se mohly podepisovat, ale byla otázka, zda vás někdo mohl donutit. Víte, my jsme žádné závazky nepodepisovali, rozhodně ne. Za celou dobu kriminálu jsem závazek nepodepsal, poněvadž jako nesvobodný člověk nemám právo se vůbec k něčemu zavazovat. Nevím, jestli budu mít podmínky, jestli to můžu splnit, nemůžu splnit. Potom, pro nás to byla ideologická záležitost. Neexistovalo podepsat závazek, to ne. Pokud jsme byli zaměstnáni, tak jsem některým hochům radil: „Radši to podepište, poněvadž tady jde o vaše peníze. Nepodepíšete závazek a vaše peníze si rozeberou další lidi. Ti, co podepíšou závazek, tak se budou dělit o vaše peníze, páč jiné nejsou“. Když podepíšeš závazek v civilu, tak je to něco jiného. Ale já nejsem pro to podepisovat závazky a v kriminále vůbec ne. Zrovna tak, když na nás chtěli, abychom v Opavě podepsali, že žádáme trest smrti pro Slánského. Tento podpis nepřipojil ani jeden politický vězeň, aby popravili Slánského. To vůbec bylo proti, to byl vyloženě útok na čest, na svědomí.

Jak vysoké platy jste měli na Jáchymovsku?
Záleželo na práci. Když jsem dělal tesařinu, tak jsme měli průměrné platy, které byly i venku. Plnili jsme vlastně těch 100 %, takže jsme měli kapesné. 200 nebo 300 bylo kapesné a na úložné šlo 500, 600, tak jsem to posílal pokud možno domů[12].

Když jsem pak dělal na rudné dobívce, kde bylo hodně rudy, bral jsem třeba šest, sedm tisíc. Ovšem zase jsme nedostali najíst, poněvadž my jsme měli mít také určitou část sestřelené dobívky a to se nedalo. Když byla rudná dobívka, tak se musela vybírat ruda, aby nezůstala v základce, protože jednou nám zůstala v základce a vybírali jsme tři metry základky. To je strašná práce a nebezpečná, páč jste měl osm metrů nad hlavou. To si lidi nedovedou představit, co to bylo. Když se odstřelovala ruda, tak se položily gumové pásy, pak se položila plachta a na tu plachtu se ještě dávaly fošny a na to se teprve střílela ruda, aby ta základka nebyla aktivní. Někdy se ruda dostala dolu třeba i při škrabání hlušiny. Někde jste zavadila o rudnou žílu a to se dostalo do té základky, ani jste nevěděl.

Jak to bylo s nehodami a úmrtím na Jáchymovsku? Byl jste svědkem nějakých větších nehod?
Moc. Jednou tam zahynulo čtyři nebo pět lidí. To byla skupina překopářů a prakticky při odstřelu zahynuli. Ti střeláci byli líní a chtěli to mít rychle hotové, tak řekli vězni: „Zapal to!“. Tam se dělali takové věci, že když to bylo na zápalnou šňůru, tak jako první se střílel vždycky zálom. Teďka, aby to šlo skutečně první, aby měl kontrolu, aby mohl zapalovat další šňůry, tak šňůru zkrátil na ten zálom, aby šla zaručeně první, nařezal kontrolku ze šňůry. Vždycky vyšlehl plamínek, takže tím plamínkem zapaloval další šňůry. Když ale zapálil tu kontrolku, tak místo toho, aby pálil všechny další podle toho, jak se mělo pálit, tak zapálil jako první tu zkrácenou šňůru, takže než to stačil zapálit, tak to bouchlo a zůstali tam.

Jedna smrt byla, když se vyprazdňoval syp. Někdy se stalo, že se tam ty kameny zapříčily a udělalo to takovou střechu. Někde vedle pálili a z té střechy vypadl malý kamínek, ten kamínek, který držel střechu. Dole to bylo vycapovaný, tak se to propadlo a na něj spadla další forota, a zůstal v zasypaném sypu.

Co dozorci? Podávali nějaké hlášení nebo odškodnění rodinám?
To nevím, ale myslím, že správně by ty rodiny měly dostávat. Třeba, když spadla na Bytíze kuchyň. Když zjistili, že základky, které tam jsou, jsou vlastně radioaktivní a sype se to na haldu, tak ty základky začali vybírat. Když si spočítáte 750 metrů. Sedmé patro bylo prakticky 350 nebo 320 metrů. Patra byla po 50 metrech, takže v těch 350 metrech se začalo bagrovat. Když to někde začalo viset, tak se tam nastavily tyčky, dalo se na ně střelivo a bouchlo se to, co se setřáslo, zase se to sesypalo dolu a zase se na tom sedmém patře bagrovalo. Pod táborem na čtvrté žíle se vybagrovalo kolem 700 tisíc vozů. Některý žíly začaly větrat, začalo se to propadávat a rozšiřovat, protože hornina nebyla celistvá a ten vzduch. Když to nebylo upevněné mezi sebou, tak se to začalo propadat. Oni začali najednou pod táborem bagrovat padesáti metrovou díru. Jednou jsme se 15. dubna 1962 vraceli z odpolední směny. Přišel poslední člověk ze směny a dostal večeři. Ti zlodějové odešli z televize, ti mohli chodit na televizi, my jsme nemohli, ale oni tam seděli v sále a tam byl zděný barák, tzv. kulturní s kulturním sálem, na stěně byla televize, dole ve sklepě byly brambory a nějaké sklady. Najednou chlapi vylítli a říkali: „Kluci, průšvih! Spadla kuchyň!“. Ráno jste viděla díru v zemi, to bylo tak padesát až šedesát metrů průměr, kuchyň nikde, z toho kulturního domu, kde byla ta televize, kde půl hodiny před tím odešli lidi, byli to zloději říkám, zůstala na stěně jen televize, celý zděný barák v zemi. V kuchyni bylo několik kotlů na vaření, to byly obrovské kotle, a to bylo pryč i se dvěma kuchaři. Ty nikdy nedostali a nedostanou ven. To se propadlo až k sedmému patru, z vrchu se to sesypalo. Bagrovalo se právě pod tábor a ohrožovali baráky s lidmi.

Přesunuli ty vězně z těch baráků někam jinam?
Ne, nepřesunuli. Já jsem jednu chvíli ležel v nemocnici a slyšel, jak se to sype, jak se pod vámi pod tou zemí pod nemocnicí něco děje, ale to nebrali na vědomí. Když jsem spolupracoval s údévéčkem[13], tak jsme dělali trestní oznámení na neznámého pachatele pro obecné ohrožení, protože poddolovali tábor, ale to nikoho nezajímalo.

Když docházelo k těm nehodám, byly v táboře pohřby nebo vzpomínkový pocty?
Ne, nic. V Leopoldově, když někdo umřel, tak vzali dřevěnou rakev, spíš bednu, dali do ní toho člověka a vezli ho na dvoukolové káře, na které se vozili různé stavebniny na stavbě, a vezlo se to na hřbitov v Leopoldově za branou. Na té káře byl akorát načárnutý malý křížek.

Ani na Jáchymovsku?
Ani na Jáchymovsku. Naopak, oni se snažili pokud možno ty hroby utajit. Vezměte si třeba ty popravené v Motole a vedle Bohnic.

Zažil jste, že by někdo držel hladovku? Byly tam nějaké protesty?
Hladovka byla. Já jsem měl strašné štěstí, protože já jsem přišel na tábor na Bytíz už po hladovce, ale odešel jsem před hladovkou, která byla v Leopoldově, takže já jsem se do žádné hladovky nevešel, páč automaticky bych byl mezi těmi, kteří to organizovali. Na tohle jsem měl štěstí.

Byl jste svědkem nějaké individuální hladovky?
V Leopoldově držel hladovku jeden hoch. Jmenoval se Jan Šmíd. Byl z Ostravy. Byl to student. Ten držel hladovku tvrdě, ale nic platný, těm to bylo jedno. Oni ho pak donutili, dávali mu hadici a krmili ho hadičkou.

Jak to dlouho vydržel?
14 dní. On nic nejedl, ale oni ho prostě nakrmili. Strčili mu to do nosu a do krku a krmili ho hadičkou. To nebylo pěkný. To byl hodný kluk a byl dost takový tvrdší. Oni utíkali, ti dva hoši, z Borů. Pokusili se o útěk, dostali se ven, odzbrojili strážného, měli pistoli, ale dostali se do bytu důstojníka. Oni pak ten byt oblehli a oni se chtěli zastřelit. Ten jeden se zastřelil, ten druhý vzal pistoli, chtěl se střelit, střelil se, ale oni ho uzdravili. Nestřelil se tak dobře, aby byl mrtvý. Já jsem s ním byl po tom útěku na cele.

Vy sám jste někdy měl podobné myšlenky na útěk?
Než jsme přišli do Leopoldova, tak tam uteklo sedm vězňů. Někteří se dostali ven za hranice, ale někteří skončili u známých a tam je našli. Byl tam Štěpán Gavenda[14] a ten se vrátil jako agent. On byl původně odsouzený k trestu smrti. Já ho pamatuju, když s námi v roce 1950 chodil na Pankráci, pak dostal milost, dostal se do Leopoldova. My jsme byli dva roky v Opavě. To byl Štěpán Gavenda, plukovník Pravoš Rajchl[15]. Rajchl se dostal ven a přijel sem až po roce 1990. Gavenda se sem vracel znovu jako agent, chytli ho a popravili. Těch sedm se dostalo ven tím, že se bouralo opevnění a nejednou se provalili ven. Rychle to zamaskovali, pak to rozšířili a dostali se ven. Tři nebo čtyři z těch sedmi zase chytili tady v komunistickém prostoru.

Říkám, nemělo šanci dělat věc, která neměla šanci, že se podaří. To mohlo být jen s kontaktem na venkovský okruh. S tím se nemůžete obrátit na někoho, koho neznáte. Tam musí být absolutní jistota, že se dostanete ven a nechytí vás, pak to má smysl. Němci se dostávali ven za pomoci peněz. Jinak ty útěky končili tak, že se dostali ke známým, kde je chytili, vzali zpět a tam chodili v železech. Z Opavy se dostal ven jeden poručík, protože je vedli ven z vězení do nemocnice. Byl asi 14 dní venku. Já jsem říkal, páč jsem ho znal: „Toho přivedou od nějaké holky!“ a taky jo a nemohl popřít, že u ní byl, páč došel k nějaké lehké holce a ještě něco chytil.

Jak probíhaly návštěvy? Jezdila za vámi rodina i do Leopoldova?
Máti dostala návštěvu do Leopoldova, když byla změna peněz v roce 1953. Trvala 10 minut. My jsme byli za sítí, kterou jste neprostrčila sirku. Návštěva byla osvětlená a my jsme byli vlastně ve tmě, takže ty návštěvy nic neviděly, jenom jsme se slyšeli. Neexistovalo se dotknout. Pak později na dolech byly návštěvy u stolu.

Pamatujete, co jste si s maminkou při návštěvě za těch 10 minut v Leopoldově stihli říct?
To si pamatuji. Tam byla zajímavá jedna věc. Máti byla dost od pusy. Teď tam přišla jedna dáma, manželka jednoho majora, zápaďáka, a máti říká: „Oni s Vámi syna nepustili?“ a on to syn nebyl, takže takovýhle věci se stávaly velmi často.

Viděl jste se na návštěvách i s vaší budoucí manželkou?
Přišla na Bytíz. Byla tam na návštěvě asi třikrát. Mám tady ještě někde fotografii, jak jde s matkou po Praze. Tam se potom dalo chodit, ale říkám, že to taky nebylo hezký. Oni zneužívali ty návštěvy k tomu, že tam třeba byl jídelníček: -rohlíky s máslem a kakao – snídaně-, to bylo jak někde v restauraci, a přitom to nebyla pravda. Pak takové věci, co se tam dělaly třeba z plexiskla nebo z kovu, takové brože, ukazovali, jak se vězňové můžou zabavovat uměním.

Jak jste se s manželkou domluvili, když vy jste byl v kriminále a ona na vás čekala, že se vezmete?
Já jsem jí napsal, že jestli chce čekat, tak si ji určitě vezmu. My jsme spolu jeden čas chodili, ale já jsem si pak našel jinou dívenku a ta se vdala, když jsem měl soud, ale já ji to nezazlíval, chraň pán bůh.

Jak jste to prožíval?
Já jsem měl vztek, že mě to naši neřekli. To jsem měl zlost, ale ne na ní, páč 22 roků, když vám řeknou, a ona byla mladá, byla těsně po matuře. To my jsme spolu chodili, ještě když chodila do Akády v roce 1948. Já jsem ji udělal takové cvičení, co měla přednášet. Udělal jsem to tenkrát podle Zikmunda a Hanzelky, tak jsem za to dostal výbornou. Když jsem to říkal Alešovi Fettersovi[16], že mě dal výbornou, tak říkal: „Vždyť jsem tě neučil!“, já říkám: „Jo, ale tu práci jsem dělal já!“. Prakticky, já tam u ní mám ještě tři obrazy. Já jsem jí sice dal jeden obraz a jeden obraz pro její sestru, to byla takový malý obrázek Krista, ale neměl pro ni cenu, páč si vzala bolševika. Já jsem si říkal, že když mi něco seberou a bude to u ní, tak to neseberou. Nesebrali to a má to doma.

Pak jsem dostal dopis od té Marty, a tak jsme si psali. Ona byla dobrá. Sice byla o dva roky starší, ale my jsme spolu chodili v roce 1945, když jsem dělal na okresním národním výboru. V květnu tady skončila revoluce a já od června dělal na okrese na zemědělském oddělení. Chodili jsme odvádět krávy, dobytek a prasata na svody. Já jsem říkal vrchnímu radovi Šerpoňovi, že jim jdu pomoct, protože sháněli úředníky, protože odtamtud odešlo hodně vojáků, celníků, četníků, a tak jsem šel dělat na okres.

Když jsem šel na vojnu do akademie, tak tam vlastně takové kontakty z Hranic do Náchoda nebyly. Nějak jsme to asi přetrpěli. Manželka dělala u doktora Šmída, on to byl skaut, výborný doktor a výborný člověk, a říká mé manželce: „Ne, abyste si vzala důstojníka nebo učitele!“. Asi měl pravdu. Byl jsem v Opavě překvapen, když mě přišel dopis od matky a tam mně psala právě moje manželka.

Jak jste byl na tom se zdravým? Marodil jste v lágru?
Ani ne. Akorát jsem si říkal: „Nemá cenu tam pořád chodit“. Vykloubil jsem si prst. Já nevím, jestli to bylo při volejbale, prostě mně otekl palec, tak jsem šel na ošetřovnu a říkám: „Doktore, nechce se mi dělat“, „Oteklý palec, tak si pojď na týden lehnout“. Pak mě tam vzal na čtrnáct dní. Kluci, co tam dělali ošetřovatele, říkali: „Neblbni, běž si lehnout, on tě uzná“.  Každý doktor tam byl dobrý.

Pak mi v Leopoldově vzal mandle Jirka Krbec[17]. Vynikající chirurg a já jsem byl jeho první případ na mandle. On se na to byl někde podívat v nemocnici, jak se to dělá, a pak mě to v Leopoldově vybral. Byl to vynikající chirurg už doma, byl odsouzen na doživotí, býval by převzal v Klatovech primariát, páč tam byl jeho tchán primářem a manželka doktorka. Jeho zavřeli, protože byl v nějaké partě, která převáděla přes hranice. To byla strašná náhoda. My jsme byli zavření na prvním áčku na Pankráci a najednou k nám do cely strčili chlápka, neoholeného, celého vyděšeného. On říká: „Já jsem Jirka Krbec, doktor“. Já jsem šel k soudu v jeho kabátě, protože jsem měl uniformu. Pak jsme se setkali v roce 1952 v Leopoldově. On tam dělal lékaře, a když jsem tam chodil s těmi mandlemi, tak říká: „Víš co, já ti to vyndám!“. Tam byla parta doktorů, nějaký Zenáhlík Joska[18], to byl bývalý komunista; Honza Šmíd, taky major, doktor, osobní lékař Hany Benešové, on pak emigroval do Švýcarska po roce 1968, v roce 1968 dělal v Praze ve vedení K231, on to byl obrovský rétor, úžasně uměl mluvit, a vynikající člověk. Na Honzu nedáme dopustit. Ten v Leopoldově, když tam Jirka Krbců někoho operoval, on to byl internista, říká bachařovi, on to byl lékař-četník: „Tohle nikdy na Slovensku neuvidíte. Pojďte se na to podívat, jak se to dělá!“, a ten bachař nic neřekl.

Byl jste ještě s něčím v Leopoldově nemocný, krom těch mandlí?
V Leopoldově ne. Pak jsem byl jednou s okem na Bytíze. Měl jsem úraz. Něco jsem si šťouchnul do oka a blbě to vypadalo. Tam právě byl doktor Šlechta, a ten byl také v nemocnici v Leopoldově. Ono se to tam střídalo, když některý doktor něco provedl, tak ho dali do díry, tak měli za ty doktory náhradu. Ono bylo v Leopoldově přes 2 tisíce lidí, takže ti doktoři měli práce dost. Ten Šlechta byl vojenský lékař, ten mě prohlížel, když jsem chtěl jít do vojenské akademie.

---