Rudolf Macek – Vyšetřování a soud

1x

Jak probíhalo samotné vyšetřování?
Otázky, ale jak říkám, oni dávali za otázky to, co já jsem kdysi řekl. Nemá cenu říkat, že jsem byl bit, když jsem nebyl bit. Horší byl pochopitelně Leopoldov[1]. Tady, že nebylo, co jíst, bylo nepatrné. Kromě toho bylo strašně pepřené, kořeněné a slané jídlo, takže nám nedávali napít. Nepříjemné pak byly cesty na toaletu, to nebyl příjemný pocit, ale chápal jsem, že mají strach, abych jim neutekl. Po této stránce nemělo cenu zapírat, páč když víte, že tohle jsem řekl, tohle jsem promluvil s tím a tohle s tím. To jedno jsem nepustil, skupinu na Náchodsku. To jsem byl odhodlaný tvrdit a trvat na tom.

Jak se přímo k vám choval váš referent?
Na Slovensku se choval celkem neutrálně. Myslím, že spíš chtěl pomoct, a proto mně řekl třeba ty odpovědi těch kamarádů, poněvadž zase kdybych nevěděl, co všecko oni pustili, tak bych asi zapíral všecko, ale když mně řekl tohle, tak pak už jsem na tom mohl trvat.

Prvotně, před tím Malostranským náměstím, vás vyslýchali kde?
V Bratislavě. To už jsem věděl, že tam je Ducháček a Luks, ale neviděli jsme se, jenom jsem slyšel, že tam jsou. Mě odvezli slovenskou střelou do Prahy, a potom mě odvezli na Malostranské náměstí, ale to jsem se s nimi neviděl, ale pak jsem zjistil, že jsou na vedlejších celách. Na té Malé Straně jsem byl asi tři nebo čtyři neděle, jíst se tam nic nedalo, to bylo strašné jídlo.

Vy jste se pak dostal kam z toho Malostranského náměstí?
Nejdřív před soudem mě odstěhovali nahoru vedle Domečku do vojenské věznice u Lorety, ale ne už na domeček, protože výslechy byly vyřízené. Pak nás převezli na Pankrác.

25. dubna jsme měli soud v Hradci Králové. To byl monstrproces pro Východočeský kraj, tam bylo plno důstojníků a vojáků z posádek, aby viděli, jak nás potrestají. To bylo ve velké síni v Hradci Králové. Byl to státní soud Praha, vojenský senát. Tam zas došlo k výslechu. Vojenský prokurátor, zástupce generálního prokurátora, podplukovník Věsta, byl darebák první třídy. V době, kdy jsme trávili v Leopoldově, tak oni ho tam přivezli jako vězně. To bylo ve skupině se Slánským a s těmi bolševiky[2], ale oni se nezměnili, to byli komunisti, oni si mysleli, že je strana tzv. zkouší. Pak šli domů, jako šel Husák domů, dřív než my. Ty bylo někdy v roce 1955 nebo později v roce 1957.

Ještě před soudem nás zavolali k tzv. obžalobě, kde nám nejdřív přečetli žalobu. Soudce říká: „Všichni máte návrh na trest smrti“. Byl tam s námi jeden z těch hochů[3], o kterém jsem říkal, že mu moc nevěřím, protože jsem s ním toho tolik neměl. On ke mně přišel, jestli bych s ním nešel poslouchat cizí rozhlas. Já mu řekl: „Na, tady máš klíč a dělej si tam, co chceš.“ Pak nám ještě přifařili jednoho desátníka aspiranta, který byl taky odsouzen na dva roky za pět slov: „Kdo to zná, ten projde“[4]. Tak si to spočítejte. Ptal se ho jeden ten můj kamarád, jestli se dá přejít přes hranice a on mu říká: „Kdo to zná, ten projde“. Za to dostal dva roky. Takže to byl soud za všechny peníze.

Já dostal 22 let; ten kamarád, co se ho ptal na přechod hranic[5], dostal 20 let; tamten další, co se ženil a odkud zřejmě vzniklo, že to vlastně prozradil[6], dostal 4 roky, ale rozhodně jsem mu to nevyčítal. To byl velmi solidní hoch, ale jestli mu vyhrožovali, že zavřou ještě manželku a vykopou dítě manželce z břicha… To oni uměli, to nebyl problém. Nebylo to lehké, páč jsme byli pět lidí, tak oni z nás udělali skupinu. Dostal jsem těch 22 roků[7], i když jsme ještě nic vlastně neprovedli.

Litoval jste toho? Měl jste třeba vztek?
Litoval? Ne. Naopak, my jsme si z toho dělali ještě legraci. My jsme se u soudu chechtali, Mirek Luksů a Jarda Ducháčků. U obžaloby, když nám říkali, že máme návrh na trest smrti, tak Vašek Moravců říká: „Já taky, prosím vás?“Ten neměl nic, jen, že jsem mu půjčil klíče od místnosti, kde bylo rádio k poslouchání cizího rozhlasu...

Vy jste byl na Pankráci ve stejné době, kdy tam byla Milada Horáková. Viděl jste se s ní?
Nevím, jestli ona si mně pochopitelně všimla. Víte, jak to vypadá na Pankráci? Je jedna nudle, a pak ještě jedna. To bylo áčko, béčko, céčko. Podlaha v přízemí byla normální, jinak byly kolem cely. Podlážka asi 70, 80 čísel široká. V prvním, druhém a třetím patře byla síť, z přízemí jste viděla až nahoru, poněvadž se jim lidi vrhali z druhého a třetího patra dolů, tak tam dali vodorovné sítě. Skočit dolů pro vězně, co by chtěl spáchat sebevraždu, nebylo možné. 25. června nás vyhnali, abychom umyli ochozy. Byla tam taková místnost a vodovod, kam jsme si chodili pro vodu. Horáková byla v poslední cele na jedné straně a na druhé bylo dvanáct nebo třináct cel, kde byla zavřena skupina Horákové, doktor Hejda, Zeminová, Křížek, Hostečka, Franta Přeučilů a ti vedlejší členové, celá skupina[8]. Byli tady už v době procesu s Horákovou a bylo to přísně obsazené, všude byli bachaři. V době, kdy byla vycházka, bylo všecko zavřené a nic jsme neviděli. Předposlední den nás ale vyhnali na chodby. Horáková seděla v otevřené cele s bachařkou a já, když jsem šel pro vodu, jsem ji skutečně viděl. Ona seděla na posteli, ale nevím, jestli se bavili. Cela byla otevřená a Horáková tam seděla. Večer pak už jsme věděli, že je odvádějí. Hlásilo se to morseovkou po celém baráku, že ty čtyři[9] odvádějí pryč, že Horákové nezměnili rozsudek, že byla odsouzená k trestu smrti. To se morseovkou hned hlásilo. Já jsem měl tenkrát štěstí, že mě sebrali ze spojovacího kurzu v Novém Městě nad Váhom, že jsem s morseovkou nebyl na štíru, že jsem se do toho vžil, páč jinak normálně se nedalo na stěny ťukat tečka, čárka. Tohle byla tečka (jedno bouchnutí) a tohle byla čárka (dvě rychlé bouchnutí za sebou). Klepali jsme na zeď nebo na topení a šlo to vlastně po celém baráku.

Bachaři proti klepání, morseovce nezasahovali?
Jak vás může chytnout? Když klepete na zeď a ležíte vedle zdi? Ležel jsem a on nepozná, že klepete zrovna vy, jestli klepe ten z jedné nebo ten z druhé strany. Ono se to té zdi hodně rozléhalo.

Kdy jste měl poprvé možnost vidět se s maminkou?
Já si teď nevzpomínám, jestli byla na soudě. Na soudě byla, to jsem ji viděl a říkal mi to advokát. Návštěvu jsem ale měl až na Pankráci po soudě. Pak jsem měl návštěvy v Opavě. To už bylo normální. V Opavě byl jiný život. Nemůžeme říct, že to byl kriminál. Vojáci se chovali úplně jinak. Óbézeťáci ne, tam se dá dát rovnítko mezi OBZ a STB, ale ten kriminál byla výjimečná okolnost, protože na Štědrý den, ten první na vánoce v roce 1950, u večeře seděl zástupce velitele trestnice a jeho rodina, zpívala se Rybova mše. Prostě to bylo úplně něco jiného. Jídla bylo tolik, že se to nedá srovnat.

---