František Wiendl – Neminul jeden večer, abychom neposlouchali zprávy

1x

František přišel na svět roku 1923, v době, kdy končívá staré a začíná nové – na Silvestra. Narodil se v domku (Čechova ulice, Klatovy III.) tesaře stejného jména, zaměstnaného u stavitelské firmy Janovský. „Stavitel Janovský si zřejmě otce, jako schopného člověka, oblíbil. Když se totiž otec vrátil z první světové války, tak mu Janovský řekl, že pokud se ožení, postaví mu v jeho stavební ohradě domeček.“ Wiendl se tedy oženil a slíbený dům, který se stal Františkovým rodným, skutečně dostal. Pro Janovského pak pracoval řadu let, ale vždycky snil o tom, že si jednoho dne, po vzoru Bati, zavede společně se svým jediným synem firmu vlastní.

Malý František vyrůstal ve stavení o dvou místnostech s přilehlou garáží, truhlárnou a tesárnou, kde dennodenně, od šesti do šesti, pracovalo pětadvacet až třicet chlapů na opracování dřeva, za nepřetržitého řinčení cirkulárky. Když mu bylo šest, stal se hrdým členem Sokola, kde z něj vytesali nejen národně smýšlejícího občana, ale také sportovce. Pro svou menší postavu se František plně věnoval namísto lehké atletiky gymnastice, dokonce závodně. Oficiálně se vyučil zedníkem, díky otci také neoficiálně tesařem. Maturitu složil na stavební průmyslovce v Plzni. Ke stavitelským zkouškám už ovšem v jeho případě nedošlo. Přišly „živé dny“, konec války, kdy „jsme jaksi nemysleli na povolání, čím člověk bude, ale spíš na ten převrat.“

Zájem o věci veřejné Františkovi vštěpoval otec, za první světové války odvedený do rakousko-uherské armády, aby bojoval na polsko-ruské hranici. Wiendl starší ale tehdy neměl nejmenší zájem bojovat za císařpána, a proto jakožto zvěd využil příležitosti a přešel raději do zajetí, na frontu ruskou. Tak se stal přímým svědkem „slavné“ Velké říjnové revoluce a mnohé z tehdy prožitých hrůzností Františkovi vyprávěl. Například to, jak soudruzi vysvlékli jistého továrníka do naha, „polili ho asfaltem, posypali peřím, dali ho do káry a vozili po městečku jako vykořisťovatele.“ Vzpomínky pak prý otec vždy zakončoval zvoláním: „Bože nedej, aby se k nám ten bolševismus dostal!“ Wiendl starší uměl vzít za práci, na socialismus nevěřil. „Otec byl velmi přičinlivý, pracovitý a přemýšlivý. V letech hospodářské krize nikdy neměl nouzi o výdělek, a to ani tehdy, když firma neměla zakázky. V zimě třeba opracovával sekerou trámy na železniční pražce. Byla to dřina, ale pokud člověk chtěl, vystačil si. Ostatní tesaři ze skupiny dali přednost podpoře pro nezaměstnané, brali si žebračenky.“[1]

Wiendlova rodina byla vždy prodemokratická. Když Hitler nastupoval k moci, táhlo Františkovi na deset let. To už byl věk, kdy si uvědomoval, o čem dospělí hovoří. Ačkoli domek Wiendlových nebyl veliký, sousedi se scházeli právě v něm, kvůli Wiendlově přirozené autoritě, a zatímco František naslouchal, řešily se nad rádiem mezinárodní otázky. „Neminul jeden večer, abychom neposlouchali zprávy.“ Zásobován Jiráskovými romány o husitství a jinou vlastenecky založenou literaturou vyrůstal ve strachu o republiku, odhodlaný ji bránit.

Vnímal, že se otec věnuje kromě tesařiny i jiným věcem. Byl například tenorem pěveckého a dramatického sdružení, které podnikalo spolu s rodinnými příslušníky výpravy do pohraničí, na podporu sudetských Čechů utiskovaných Henleinovci. Tak se František stal svědkem záboru Sudet, vyhlášení protektorátu a otcova začlenění do odbojové organizace ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Po jejím rozkladu dal Wiendl starší dohromady skupinu vlastní, čítající třicet až čtyřicet osob. K uctění vypálené vesnice ji nazval Lidice. „Celkově operovalo v Klatovech sedm odbojových buněk, navzájem se ovšem moc neznaly. Propojily se až koncem války do skupiny NIVA, s výjimkou komunistické organizace.“ Wiendlova odbojová činnost spočívala v tom, že shromažďoval zbraně, z Františkovi neznámých zdrojů, a ukrýval je pod parkety domu, který stavěl. Z vlastních i půjčených peněz, aby je do něčeho vložil, se totiž pustil do budování šesti-bytovky, a to na místě domku, který získal od pana Janovského. „Později se nám tam snažili nacpat Němce, jenže jakpak bychom potom poslouchali cizí rozhlas, že jo?“ Wiendl starší proto vymyslel trik. Vybral z několika zájemců o byty – dobrých Čechů – takové, se kterými sepsal smlouvy dokládající, že mu půjčili na dostavbu domu peníze. Tyto doklady následně předložil obci. Němci jeho závazek respektovali a pan Wiendl tak do nájemného domu nastěhoval samé fiktivní věřitele, dobré Čechy.

---