František Wiendl – Tak jsem si sedl k mapě a našel cestu

1x

Zpět do roku 1948 a k psaní hesel. Zlom v činnosti Wiendlovy skupiny přišel v momentě, kdy zemřel prezident Beneš. Zatímco byl František v Medlánkách, Wiendl starší, Prantl, doktor Krbec a Štork se vydali psát protikomunistická hesla na veřejná prostranství. Wiendl starší a Prantl šli do klatovského parku, kde je ale vyrušili dva hlídkující milicionáři, kteří protestní akce kvůli Benešově smrti předpokládali. „Prantl byl mladý, jen o pět let starší než já, ten utekl. Táta se ale při útěku zamotal v křovinách a oni ho chytili. Když ho odváděli, tak začal Prantl střílet. Samozřejmě ne po nich, protože byla tma a oni ho měli mezi sebou. Střílel úmyslně stranou. Na tom místě ale stály kamenné zídky, kulka se od nich odrazila a jednoho milicionáře tak zasáhla do nohy. Táta mu nabídl pomoc, ale druhý tvrdil, že se o něho postará, čehož táta využil a běžel domů, aby se umyl a připravil alibi. Maminku pro ně vyslal do sousední obce Vrhavče, kde bydleli tesaři, tátovi známí.“ Wiendla staršího i přesto zavřeli, stejně tak jako jeho ženu. Když se František z Medlánek vrátil, našel byt vzhůru nohama, jediný kus oblečení nezůstal ve skříni. K rodičům ho nepustili, ale dovolili mu přinést jim alespoň něco k jídlu. Týden nato zavřeli i Františka. Ve vazbě strávil čtrnáct dní plných vyslýchání, ovšem protože skutečně nic nevěděl, nakonec ho pustili. Mezitím jeho otci, dosud neodsouzenému, zabavili „italský vůz značky Topolino, se kterým následně jezdil tajemník národního výboru Březina. No a samozřejmě nám vykradli byt. Odnesli lepší věci, peníze, to všechno zmizelo. Otcovo auto jsem jednou viděl zaparkované vedle autoklempírny v sousedství stavební kanceláře, kde jsem byl zaměstnán a říkal si: ‚Ježišmarjá, mám do toho sednout a odjet?’ Tak mi to šroubovalo hlavou. Nakonec jsem si ale řekl, že by to tátovi i mamince přitížilo a nechal jsem to být.“

Během otcovy nepřítomnosti rozšířil František aktivity skupiny o novou oblast. Začal s převáděním přes hranice. V březnu ho totiž vyhledal starší pán z Kolína, který se představil jako Schneider. Tvrdil, že ho posílá majitel kolínské autodílny Pospíšil, a to ve věci útěku přes čáru. Schneiderovi hrozilo zatčení. Až později se František dozvěděl, že Winedl starší Pospíšila znal, jednou si u něj nechal opravit auto. Při té příležitosti se o možné pomoci bavili, o tom ale František neměl tušení. „To jste přišel ve špatnou chvíli, povídám, rodiče mám v kriminále a já jsem v něm na půl nohy taky. Každou chvilku se tady mohou objevit estébáci a sbalit mě. Jenže ten muž byl v zoufalé situaci, tak jsem mu řekl, že to riskneme.“ František ho u sebe nechal přespat a ráno vyhledal pana Tauše ze skupiny „Lidice“, který pracoval jako vlakvedoucí a jezdil do Bavorské Rudy, s žádostí, aby Schneidera převezl. Společně domluvili ranní hodinu, František mu tam Schneidera přivedl a pokračoval do práce. Když se ale po šichtě vracel domů, našel pochodujícího pana Schneidera před domem. „Řekl jsem: ‚Ježišmarja, co tady děláte? Já myslel, že už jste v Německu!’ Na to odpověděl, že ho Tauš poslal pryč. Pustil jsem ho tedy zase dovnitř a běžel za panem Taušem s otázkou, co se stalo. Tauš mi pověděl, že Schneider neposlouchal jeho příkazy, a tak ho vyhodil. Plán nevyšel. No ale Schneider doma pořád bědoval, že ho zavřou. Tak jsem si sedl k mapě a našel cestu. Použil jsem ji potom ještě mnohokrát.  Odjeli jsme do Nýrska a z Nýrska pokračovali pěšky, lesní cestou k hranicím, do míst, kde je pravoúhlá. Měl jsem strach, že Schneider zabloudí, ani já jsem to tam pořádně neznal. Šli jsme po paměti, navíc v noci. Bál jsem se, že se vrátí do republiky a bude průšvih. Tak jsem s ním došel až do Jägershofu, obce vzdálené asi tak, já nevím, dva kilometry od hranice do Bavor. Ještě se tam svítilo, tak jsme zaklepali na okno. Otevřeli nám a dokonce mluvili česky. Domluvili jsme se, že si tam Schneidera nechají. Mysleli si, že zůstanu i já, ale já se musel vrátit. Tak se první pokus podařil a já ráno pokračoval do práce.“ O emigraci František nikdy nepřemýšlel. „Stýskalo by se mi a ani nemám dar, abych se lehce učil cizí řeči.“

Další přechody na sebe nenechaly dlouho čekat. „Když byli maminka s tatínkem zavření, tak mi chodila pomáhat s domácností kmotřička, maminčina sestra, před kterou jsem se asi prořekl, protože mě vyhledal její syn.“ Františkův bratranec vedl v Praze koloniál a potřeboval pomoci svému dodavateli ovoce, jistému Míkovi, protože mu stejně jako Schneiderovi hrozilo zatčení. „Míka byl druhý, kterého jsem převedl. Po druhé to ale šlo snáz. Představte si, že ta cesta v Bavorsku je tam ještě dnes. Akorát když přijdete na hraniční čáru, tak na bavorské části vidíte zahradu, zatímco u nás roste prales, tak je to neudržované.“ Míka se nicméně později ještě několikrát vrátil, s úkoly CIC a se žádostmi o další převody pro známé.

Paní Wiendlovou pustili po sedmi měsících, zatímco Honza Prantl pokračoval v psaní nápisů, aby zahladil stopy vedoucí k jejímu manželovi. „Maminku propustili bez soudu, otce pro nedostatek důkazů nakonec také. Všechno zatloukl. Oni ti soudci tehdy spíš drželi při nás, bylo to obráceně než dnes. Trošku mu asi pomohli.“ Wiendl starší se po návratu domů ještě ani neohřál, a hned se spřátelil právě s Míkou. Společně pak začali spřádat plány na vypuštění věznice. „Měli jsme to zorganizované tak, že já nakreslím půdorys věznice, Míka ji vypustí a následně odvedeme prchající. Mezitím nám Vašek Bayer dával školení sebeobrany, protože měl jako voják nějaké kurzy. Takto jsme to naplánovali.“

Další kontakt získal Wiendl starší ve vězení, kde se seznámil s Aloisem Suttým, trestaným za kopečky, kterému se podařilo zmizet za hranice. „Poslali ho pracovat a on při té příležitosti utekl. Táta jednou nechal Lojzíka přes Míku pozdravovat a Míka tak skutečně učinil. Když se potom Suttý vrátil, jako agent-chodec, tak mě kontaktoval. Jel jsem za ním do Pocínovic, protože tam měl děvče. Cvachovcová se jmenovala. Přišel jsem tam a Lojzík mi předal dopisy západních letců, s tím, že je uprchlý vězeň, že se bojí jezdit po republice, jestli bych prý ty dopisy nerozvezl letcům já. Tehdy se mluvilo o tom, že bude třetí světová válka. Souhlasil jsem. Měl jsem „péráka“, dvěstěpadesátku, tak jsem na ní sedl a za dva dny, aby to nebylo nápadné, objel města Albrechtice, Bratislavu a Třebíč. Zastihl jsem jen třebíčského pilota, Béďu Kružíka, který létal spitfiry. Nabídl jsem mu převod, ale jeho manželka odejít nechtěla, kvůli rodičům. Tehdy jsem udělal službu Lojzovi a on jí pak udělal mě. Dovedl jsem mu dvě skupiny k pásmu a on je převedl.“