František Wiendl – Milice vyšly na Václavské náměstí a národ mlčel
Dalším úkolem, který si klatovští po osvobození vytkli, bylo sepisování říšských majetků pro Národní výbor. Dělali to celé léto. Tyto sepsané věci pak sváželi do muzea a zájemcům prodávali. Až nastal říjen a František mezi prvními nastoupil, za protektorátu se nekonaly odvody, základní vojenskou službu v domažlické aspirantské škole. Výcvik byl tvrdý. „Budíček o šesté, všichni do půl těla svlečení na dvůr, ať už pršelo, nebo padal sníh. Poté rozcvička, snídaně, padesátikilometrové pochoďáky a pravidelná setkání s ‚osvěťáky’, jak se říkalo důstojníkům přeškoleným bolševiky. Už v pětačtyřicátém roce měli komunisté vládu pevně v rukou a už tehdy si horliví aspiranti, příznivci komunismu, zaznamenávali, kdo si z ideologie tropí šprťouchlata a kdo ne. Pak nastal rok 1946 a komunistická strana, tehdy ještě ve svobodných volbách, získala obrovský úspěch. Volilo ji 40,3 % voličů. Národ byl prostě zblblej.“ Díky vojákům aspirantům ale v komunistické obci Strašice, „kam jsme byli přemístění na polní střelby, zvítězili národní socialisté.“ Ty pro jejich protibolševický postoj podporovali všichni Wiendlovi. „Místní ale potom měli problém, aby do zastupitelstva vůbec dostali zastupitele. Takže nás tam neměli moc rádi.“
Počátkem července 1946, po absolvování aspirantské školy, převeleli Františka k praporu v Nýrsku a později do obce Rejštejn, ve funkci tělovýchovného. Tehdy z rozkazu dohlížel, spolu s přidělenou četou vojáků, na udržování pořádku při probíhajícím odsunu Němců v Kašperských Horách. Mezitím se rozhodlo o přesunu aspirantské školy pro absolventy narozené v roce 1924 do Klatov, a František tak dostal začátkem října 1946 rozkaz nastoupit právě v této škole jako instruktor, už v hodnosti podporučíka. V rámci ukončení výcviku byli absolventi přesunuti v červnu 1947 na „polní střelby“ v oblasti Krumlova, v červenci 1947 pak pěším pochodem do Českých Budějovic a odtud dále na Slovensko proti přecházejícím „Banderovcům“. Po odjezdu absolventů na Slovensko Františkova prezenční služba skončila, byl propuštěn do civilu.
Že nastávají zlé časy bylo Wiendlům jasné v okamžiku, kdy ozbrojené milice vyšly na Staroměstské náměstí a národ mlčel. Psal se 25. únor 1948. Nebyl nikdo, kdo by jim čelil. „V té aspirantské škole se mnou působil nějaký Zdeněk Hořánek, Domažličák, zuřivý národní socialista. Já jsem jenom volil, ale nebyl jsem v žádné partaji. Více jsem se věnoval Sokolu, sportu. A právě tohoto Zdeňka, zaměstnance Okresního národního výboru v Klatovech, jsem potkal, když jsem po vojně nastoupil do stavební firmy. Tehdy se ještě stále všechno kupovalo skrze poukazy, a když jsem musel na okres pro poukaz na cement, uviděl jsem ho tam stát s komunistickým odznakem v klopě. Horlivého národního socialistu. Když jsem se ho na to zeptal, odpověděl, že mu nic jiného nezbývá. Tak to chodilo. Buď půjdete s námi, anebo jste nepřítel. Zdeněček holt podlehl.“
Podle Františka stáli za bolševickým triumfem hlavně zemědělci, namlsaní sliby ministra Ďuriše, jejichž agrární strana nebyla po válce povolena. Zákaz se hodil jak Benešovi, neboť potřeboval posílit národní socialisty, tak komunistům. Datum 10. března 1948, „kdy vyhodili Jana Masaryka z okna“, bylo pro Wiendlovi signálem k tomu, aby spolu s Jendou Prantlem svolali do bytu partu z druhého odboje. „Přišel Vašek Bayer, Jan Prantl, se kterým jsem později velmi spolupracoval, a přišel také soused Štork, můj budoucí tchán, sportovní přítel chirurga Krbce. Společně jsme se rozhodli, že musíme partaji dělat alespoň potíže.“ Nedali si jméno, neurčili vedoucího. První akce spočívaly v tom, že na silnice, výpadovky či ploty psali hesla typu: „Smrt komunistům!“ nebo „Smrt Masaryka bude pomstěna!“. Připravovali též letáky, ačkoli ne tak často jako nápisy.
Podnikat podvratné akce nebylo snadné, StB antikomunistické postoje razantně potírala a jejich zastánce všemožně šikanovala. V Klatovech to šlo snáz o to, že město mělo jen necelé tři desítky tisíc obyvatel, včetně okolních obcí, takže se tam lidé vzájemně dobře znali, vědělo se, jaké kdo má názory. Proto mohl jistý pan Tajtl, národní socialista přistoupivší na komunismus, vyloučit Wiendlovi, Krbce, Štorka i další ze Svazu národní revoluce, jehož byl Wiendl starší v té době předsedou. Nezůstalo jen u toho. Roku 1948 proběhl Sokolský slet, kterého se František kvůli pracovnímu vytížení nezúčastnil. Až z vyprávění se dozvěděl, jak se cvičenci v průvodu odkláněli od Gottwaldovy tribuny, a jak vyvolávali protibolševická hesla. Koncem září dostal František ze Sokola oznámení, že se má dostavit na schůzi. Nepořádali ji však sokolové, ale bolševici, kteří do Sokola vstoupili po roce 1945. Mezi pozvanými byl i bývalý ministr obrany František Machník. Tito komunisté „sokolové“ vytvořili „akční výbor“, který měl za úkol spolek vyčistit. František i s výše jmenovaným a mnohými dalšími obdržel celoživotní zákaz sokolské činnosti. Na otázku proč dostal odpověď, že prý se zúčastnil sletu a vykřikoval tam nepatřičná hesla. „Tak jsem se zeptal, jestli mi to můžou dokázat. Reakcí bylo, že jsou informovaní, načež jsem odvětil, že špatně. Oni si ale dál vedli svou, že to je jedno, že mám stejně špatné smýšlení.“
Diskriminace pokračovala zákazem létání, když „jeden ze členů Klatovského aeroklubu, jistý Dvořák, zakoupil dvoumotorový stroj a společně s kamarádem uletěl za hranice.“ Soudruzi tehdy v Klatovech zatrhli létání jak motorové, tak i bezmotorové. František se k pilotování větroňů dostal po návratu z vojny, kdy se v Klatovech přihlásil na kurz. Na týdenním výcviku v Medlánkách u Brna se mu pak stalo, že StB odvolala všechny účastníky, až na něj a jednoho Klatováka. „Po návratu nám řekli, že estébáci prý chtěli vědět, jestli neviděli přelet nějakého letadla.“ Jenže pravda byla jiná. V Rané u Loun, kam František odjel ve snaze získat další letecký výkonnostní stupeň, narazil na jednoho účastníka kurzu v Medlánkách znovu. „Zeptal jsem se, o co tehdy šlo skutečně. Tak jsem se dozvěděl, že se příslušníci StB při výslechu ptali, jestli jsme se já a ten druhý Klatovák věnovali kurzu bez přestávky, jestli jsme se ani na určitý čas nevzdálili. Usoudil jsem, že si ověřovali, jestli jsem byl anebo nebyl přítomen psaní hesel v době, kdy byli moje rodiče zatčení. Zavřeli mě nakonec stejně, i přesto, že jsem výcvik neopustil, ale k tomu se ještě dostaneme.“ Následoval březen roku 1949 a degradace armádním generálem Ludvíkem Svobodou z podporučíka na vojína. Důvod byl ten, že „prý nevyhovuji lidově demokratickému zřízení. Tenkrát jsem to vítal, protože řadoví vojáci chodili na cvičení až po třech letech, můj nástup se tím odsunul na rok 1950.“
Fotogalerie
