František Wiendl – A šup, už jsme byli ve věznici

1x

Tak Wiendlovi postupně vytvořili převaděčskou síť. Podařilo se jim dokonce napojit na Prahu. Vše fungovalo díky osobním zárukám a doporučení, a to až do chvíle, než na sebe nešťastnou náhodou František upozornil. „Jednou jsem převáděl pětičlennou skupinu sokolů, čtyři dospělé a jedno malé dítě. Tomu dítěti dal Jirka Krbec uspávací prášek, aby se po cestě nerozplakalo. Jenže ono se v tom nejhorším místě, kde chodily hlídky, najednou probudilo a plakat začalo. Tak jsem šeptl: ‚Zalehnout!’ Měli jsme to ještě asi dvě stě metrů k silnici. Domluvili jsme se, že se tam proplížím a až zapískám, vydají se na cestu i ostatní. Proplížil jsem se a poslouchal. Ono je totiž v noci úžasně slyšet. Vždycky jsem tak poslouchával, jestli neuslyším kroky a hlasy. Hlídky chodívaly po dvou. Dráty ani elektrické vysoké napětí na hranici ještě nebyly. Poslouchal jsem, bylo ticho, tak jsem hvízdnul. Dítě se asi po tři čtvrtě hodině uklidnilo a já všechny šťastně dovedl až na hranici. Bohužel jsme ale šli v létě, kdy jsou krátké noci, hodně krátké, svítá brzy. Když jsem na zpáteční cestě vylezl z lesa, všude už bylo široko daleko vidět a já nevěděl, co si počnu. Nedalo se nic dělat. V osm jsem musel být v kanceláři. Hrdě jsem vykročil z lesa a najednou slyším: ‚Stůj!’ Rozhlédl jsem se a uviděl za každou kupkou sena pušku. Milicionáři. Nebylo to četnictvo, ale civilové. Zastavili mě a ptali se, co tam dělám. Přišli s flintami a rozestavěli se do půlkruhu proti mně. Řekl jsem, že jsem ze stavební firmy. Tehdy bylo stále všechno na poukazy, tak jsem si, pro případ, že by se něco podobného stalo, vymohl na okrese propustku do pásma. Byla vhodnější než zbraň. Bouraly se tam totiž stodoly. Šéf o tom nevěděl. Ukázal jsem jim pracovní knížku a prohlásil, že jsem se šel večer po práci podívat, kde bychom získali nějakou stodolu, jenže jsem zabloudil, a protože jsem se bál, kam bych se mohl dostat, rozhodl jsem se počkat, až se rozední. Následně jsem je poprosil, aby mi poradili, kudy na vlak do Nýrska, protože musím do práce. Oni odpověděli, že to je jednoduché, že musím přes Chudenín. Vlak jsem stihl, ale už ve tři čtvrtě na osm čekal ve firmě chlápek ze Státní bezpečnosti. Milicionáři vše ohlásili. Řekl jsem mu to stejné. Estébák vše zapsal a zmizel.“ Co však nezmizelo, bylo podezření. Nápisy, pohyb v pásmu… Státní bezpečnost tak pochopitelně na Wiendlovi zaměřila svou pozornost.

Františkovi bylo od té doby jasné, že je třeba změnit způsob převádění. „Honza Prantl mě pak vždy ráno odvážel na motocyklu značky ‚indián’, se sajdkárou.“ To už ale nebylo nic platné, estébáci si Wiendlovu rodinu vytipovali a na jejich komplice, Jiřího Krbce, nalíčili past. Povedlo se jim to díky tomu, že Krbec ještě za války pomáhal partyzánům ukrývajícím se poblíž obce Lukoviště, nedaleko Sušice. „Dokonce vzal občas některého i do nemocnice, samozřejmě tajně, kdyby to prasklo, Němci by ho připravili o krk. Partyzánské skupině tehdy velel ruský zajatec nadporučík Nikolaj Romancov, jehož zástupcem byl Ruda Novák, takže Jirka Novákovi důvěřoval. Když proto později Novák požádal o převod, tak o něm neměl důvod pochybovat. Netušil však, že se Novák mezitím stal komunistou, a že pracuje pro estébáka Kocinu. Já ještě ověřoval, jestli je Novák důvěryhodný, ale Krbec mě ujistil o tom, že je to stoprocentní. Do skupiny s Novákem jsme dali také generála Podlezla, kterému se podařilo za vydatné pomoci tehdejších dozorců, zejména Adámka a jeho ženy, uprchnout z komanda Litoměřické věznice, a dalších pět lidí z Prahy. Honza Prantl byl zaměstnaný v Šumavanu, kde měli k dispozici ‚dočku’, anglickou sanitu. Do té jsme všechny naložili a odvezli ji k Lojzovi Suttému na smluvené místo.“ Cestou si František všiml černého BMW zaparkovaného za sokolským stadionem a bylo mu jasné, že na někoho čeká. Suttý nicméně všechny bezpečně převedl. „Jak jsme se vraceli, tak jsme s Honzou vymýšleli, co bychom řekli, kdyby nás zastavili. Honza navrhl, že jsme jeli pro jablka.“ Krátce nato je estébáci skutečně obestoupili, přesně u sokolského stadionu a požádali je o prokázání totožnosti. František mezi nimi poznal Mareše, protože býval dost výrazný, a dokonce bydlel nějaký čas v bytě jeho známých. Mareš ihned poté, co se představili, pronesl: ‚To jsou oni,’ nasadil jim želízka a odvedl Františka do onoho zaparkovaného černého BMW, Prantla potom do vozu jiného. „A šup, už jsme byli ve věznici.“ Psal se 20. listopad roku 1949.

František převedl do svého zatčení celkem osmadvacet lidí, půlku z toho osobně, druhou půlku přes Aloise Suttého. „Celou první noc se nic nedělo, seděli jsme v prázdných celách, každý v jiné. K výslechu jsem šel až dopoledne a bylo to úděsné. Chtěli vědět, kde jsme jezdili. Já si stál za svým, že jsme sháněli jablka, oni ale tvrdili, že žádné jablko v autě nenašli, na což jsem reagoval tím, že jsme žádné nesehnali. A tak to šlo pořád dokola, až už toho měli dost a začali opakovat všechno, co jsme říkali v autě, slovo od slova. To jsem ztuhnul. V hlavě mi běželo, že asi museli chytit někoho z party, který to všechno vypověděl. Musel jsem si proto vymyslet úplně falešný příběh, o kamarádech a tak, protože jsem samozřejmě nechtěl, aby zavřeli spoluúčastníky. Nedivím se, že do mě řezali, jak do toho… věděli, že lžu. Zatkli mě 20. listopadu a výslechy trvaly do 1. prosince. Jakmile se unavili, chtěli výpověď opakovat. Musel jsem si proto pamatovat, co říkám. Když jsem stále tvrdošíjně trval na svém, šoupli mě do korekce, do sklepa, a zavřeli okenice, takže jsem měl prakticky temnici. Byl tam beton a dřevěná pryčna. Žádná přikrývka, nic. Dostával jsem poloviční dávky jídla. Tam mě nechali trčet celý měsíc, bez vycházek a třeba dopoledne, odpoledne, na noc, mě brali k výslechu. Za tu celou korekci mi nabili asi tak třikrát, ne zase tak tvrdě. Dostal jsem pěstmi do ramen a do prsou, do obličeje ne, to ne. Až zpětně, po roce 2010, jsem si přečetl protokol, který jsem získal v archivu, a tak zjistil, že tehdy věděli všechno, takže mi došlo, jakou měli trpělivost, než mi začali dávat nakládačky. Brali mě nahoru do patra, do prázdné strážnice. V sousedství korekce umístěné v suterénu byla také kuchyně a kuchařky, také vězeňkyně, říkali, že průběh výslechů slyšely až tam. Vykonával to estébák Stodola, protektorátní četník, který po pětačtyřicátém přešel k StB. Znal jsem ho jen od vidění. On už byl starší, tak měl k sobě mladšího chlapce, ještě mladšího než jsem byl já, kterého zaučoval. Mlátičku dělali společně. Když to k ničemu nevedlo, tak mě přemístili na společnou celu s ostatními vyšetřovanými, bylo to v den mých dvacátých šestých narozenin, na Silvestra. Honza Prantl to měl jiné, měl tehdy starost o sestru, která pomohla uprchnout dvěma vězňům, které jsem převedl do Bavorska. Předstíral tedy, že má zánět slepého střeva, aby ho převezli do klatovské nemocnice, odkud by jí mohl poslat moták. Jenže ho převezli do Plzně. Podařilo se mu ale osvětlit situaci i nějaké tamní zdravotní sestře. Doktoři mu tak udělali operaci a slepé střevo mu skutečně vyndali, zdravé, ale celý kolektiv mu nahrával, aby mohl v nemocnici zůstat. Nakonec přišel doktor, který Honzovi řekl, že estébáci rekonvalescenci žádají ukončit, že ho chtějí. Nějak mu to proto ještě roztrhli a dali mu do rány benzín, aby se tak rychle nehojila. Zkrátka prodlužovali to, jak to jen šlo až do chvíle, kdy ho prostě propustit museli. Já si z něj potom dělal legraci, že zatímco jsem tvrdnul v temnici bez vycházek, on byl ‚opečováván’ a obletován sestřičkami v nemocnici.“

Do vězení se dostal i Krbec, jeho nevlastní otec Trnovec, jeho tchán Pártl, František Wiendl starší a Jan Štork. Před nimi už zatkli Míku a bratry Kuldy, kteří ale s prvně jmenovanými nebyli spojováni. Po prvních výsleších, kdy nikdo nic neprozradil, Stb případ na oko uzavřela, ačkoli hledala další stopy a rozhodla se podezřelé poslat na Pankrác k soudnímu líčení. Trnovec, Pártl a Štork byli záhy propuštěni. Wiendl starší po třech měsících také, a to už podruhé. Potřetí byl zadržen 10. června 1950 v souvislosti se zatčením Aloise Suttého, tentýž den byl také podruhé uvězněn Jan Štork. „Převáželi nás 7. března roku 1950, na Masarykovy narozeniny. Tehdy měl zrovna službu dozorce Zahrádka, dobrý chlap, který nás hodinu před eskortou pustil z cel a odvedl na strážnici, kde předal potravinový balíček doručený manželkou Jirky Krbce. Potom odešel a nechal nás v klidu a pořádně najíst. Honza Prantl využil této krátké soukromé chvilky a navrhl, že šetrně zmáčkneme Zahrádku a půjdeme. Krbec ale tvrdil, že nemá cenu utíkat, že dostaneme malý trest, zaručil se, že velký to nebude. Měl hodně známostí. Tak jsme neutekli a Zahrádku nezmáčkli. Bývalo by to nedalo práci. Odvezli nás na tu Pankrác. Tam jsme nějaký čas strávili různě na společných a přeplněných celách. Ne s komplici, ale s jinými mukly ano. Kolem našeho dvora, kam jsme chodili na vycházky, vždycky ráno odváželi rakve popravených.“

Žádný soud se ale na Pankráci nekonal, byl odložen na neurčito, a oficiálním odůvodněním se stala nemoc předsedajícího. „To už jsme si říkali, že je zle. A taky že jo. Za pár dní nato nás naložili, přijel ten Mareš, což byl hrozný vyšetřovatel, a někam nás vezli. Měli jsme strach, protože tehdy jsme znali pověsti o Bartolomějské vyšetřovně, o týrání. Skutečně jsme tam dojeli, ale nechali nás stát v průjezdu a šli si něco vyřizovat. Jirka se bál o tchána, chtěl něco říct, ale my ho zadrželi, protože jsme nevěděli, jestli tam nemají odposlouchávací zařízení. Za chvilku se vyšetřovatelé vrátili a zjistili jsme, že jedeme směr Plzeň. ‚Konečná’ byla tamní estebárna, nepřepravili nás do pro nás přijatelnější věznice v Klatovech. Estébáci totiž v té době dostali Suttého, znovu ho uvěznili s dalšími komplici v klatovské věznici a tušili, že je tam nějaká návaznost.“

Suttý měl převést přes hranice majora Rachače, jenže toho StB zadržela v Praze, kde všechno přiznal. Tak se tajní dozvěděli o samotě u Toušových, kde měl Suttý Rachače vyzvednout, a kde na Suttého nalíčili past. „V předsíni chalupy Toušových došlo k přestřelce, ze které vyšel zraněný jeden estébák a Suttý. Po listopadu osmdesát devět se ale tvrdilo, že se estébáci postříleli mezi sebou, že kulka nevyšla ze zbraně Suttého.“ Jakmile byl od dubna roku 1950 ve vězení i Suttý, strhla se lavina.

Násilné výslechy se ale odbyly v první etapě, ve druhé už na pěsti nedošlo. Františkovým novým vyšetřovatelem se stal obávaný Mareš, na sovětské poradce nepřišlo. „Mareš vždycky začínal výslech komicky. Musel jsem se v duchu smát. Vytáhl pistoli, položil ji na stůl, a začal mě vyslýchat. Asi si myslel, že budu tak naivní a skočím po ní. Jistě nebyla nabitá. Cítil se důležitě, no.“ Jiné fígle, vyjma stolní lampy namířené do obličeje, František nezažil. Spojení s rodinou neměl žádné. „My jsme byli zavření v Plzni, jiní v Praze, další v Klatovech. Já byl na společné cele se dvěma dalšími. Byl tam nějaký Jan Tauš, s tím jsme se znali, ale protože působil v jiné skupině, tak jsem nevěděl, že něco dělá a on zase nevěděl, že něco dělám já. A potom tam byl na nás nasazený konfident. Hejna ze Železné Rudy. Ten na mě hned nastoupil s otázkou, odkud jsem. Když jsem mu řekl, že z Klatov, tak začal, že odtamtud zná chirurga, který mu zachránil život, doktora Krbce. Připustil jsem, že ho znám také, a že nás teď přivezli na estébárnu a Hejna se ptal dál, co jsme jako udělali. Nesvěřil jsem se mu samozřejmě s ničím. Tak nějak jsme věděli, že existují donašeči. Navíc mi byl dost nepříjemný, vtíral se hrozně do přízně, takže jsem mu o svém případu nevyprávěl, na rozdíl od Krbce, který byl na jiné cele s jiným donašečem, jménem Rychtařík. Je to asi tři roky, co jsem se to dozvěděl, z archivu. Ve spisu jsem se dočetl, že Jirka se donašeči svěřil s našimi plány na osvobození věznice a poškození sekretariátu, všechno mu pověděl. Tehdy jsme ani po propuštění netušili, jak se zrovna tohle dostalo ven. Moji komplici už nežijí, jsem jediný, kdo se to dozvěděl. Jirka konfidentovi všechno povídal a konfident to chodil hlásit estébákům. Ti potom vzali Jirku Krbce k výslechu a všechno, co se dozvěděli, mu povídali. A představte si, Jirka, když se vrátil od výslechu, tak se obrátil na udavače Rychtaříka s tím, že musí mít v cele ‚štěnici’, protože estébáci prý vědí každé slovo. Tvrdil Rychtaříkovi, že musí mluvit potichu. Jakmile začal udavač mluvit nahlas, tak mu ještě ukazoval prstem na ústa, aby mluvil tišeji. To je vše v protokolech zapsané. Jirka Krbec byl velmi dobrý chirurg, ale v tomto směru naivní. Domlouvat jsme se už nemohli, motáky posílat nešlo, každý něco plácnul, takže nakonec vyšlo najevo úplně všechno, i to, co jsme jenom udělat chtěli, jako třeba osvobození vězňů z klatovské věznice. Nezbylo nám nic jiného než podepisovat výpovědi. Náš spis jich čítá okolo dvou tisíc stran, a to si v našem případě estébáci žádná fakta nevymysleli. Ještě nutno podotknout, že v době našeho vyšetřování probíhal soud s Miladou Horákovou. V protějším křídle, proti křídlu s celami, se nacházely kanceláře StB. V den vynesení rozsudků umístili estébáci radiové přijímače do jejich oken, abychom i my, vězňové, měli možnost vyslechnout vynesení rozsudku trestu smrti pro Miladu Horákovou, jedinou popravenou ženu, nepočítáme-li sebevraždy a podobně. Po skončení výslechů jsme byli přemístění ke Krajskému soudu v Plzni, kde jsme byli držení do chvíle, než byl připravený scénář pro monstrproces.“

Jakmile scénář existoval, přesunuli Františka a jeho komplice zpět na estebárnu do Plzně, aby absolvovali školení, jak před soudem vypovídat. „Před námi probíhal proces s kněžími a estébák mi proto říkal, že se výpovědi k případu musíme naučit, abychom potom nemektali jako ti faráři. Předváděl mi, jak říct, že jsem se dopustil špionáže, že jsem opatřoval mapy a předával je těm, co přecházeli. Slíbil jsem mu, že to tak všechno řeknu, protože proč bych do sebe nechal tlouct. Byl jsem celkem v poklidu, protože to už vypadalo, že trest smrti nedostanu, že nebude navržený.“